Oheň nebes/III

V hor věnci záliv leží,
se zhlíží v proudu vod! —
hřmí bůvol bez otěží,
zní vzduchem chorovod!
Tu jesle, stanu krovy,
kmen tento honí, loví,
jsa volně živ v den nový,
blesk — šípů jeho hrot.

Vzduch čistý je tu všade
kočovným rodům těm,
tu hoši, dívky mladé,
vojíni v tanci sem!
Kol ohně na té pláni,
jejž vítr zdouvá, sklání,
jak duchů vír se shání
snícímu nad čelem.

Tu černoňadré děvy
smích tají rys vnad všech
když matně se jim zjeví
v kovových zrcadlech;
dav jiných plesně výská,
co černý prst jich stiská
vemeno, odkud tryská
zdroj mléka v opálech.

Tu muži, nahé ženy
se v moři koupají;
neznámé tyto kmeny
zkad jdou? kam stoupají?
Tu cymbál hlasně křičí,
dav hřebců v zvuk ten řičí,
v to moře, jak se týčí,
hřmí ob čas potají.

Mrak který kráčel tu v prostoru na mžik stál.
„Mám zde se zastavit?“ Kdož ví, kdo děl mu: „Dál!“