Objevy Bretholzovy/I

Objevy Bretholzovy Josef Pekař
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	Objevy Bretholzovy
Podtitulek:	Čili od které doby sedí Němci v naší vlasti [I]
Autor:	Josef Pekař
Zdroj:	Postavy a problémy českých dějin Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990
ISBN:	80-7021-057-5
Licence:	PD old 70

Celý svět dosud věřil, že německý národ vstoupil do zemí českých jako trvalý spoluobyvatel jejich teprv v časech německé kolonisace východoevropské, to jest v době od konce 12. století do polovice století 14. V nové své knize, s níž čtenáře Lidových Novin seznámily již články Urbánkovy, snaží se německý historik moravský Bertold Bretholz zdůvodniti mínění naprosto odlišné: německý národ sedí prý v našich zemích od doby mnohem starší, starší víc než celé tisíciletí. Nepopírá — bohudík — že se sice někdy v 6.—8. století přistěhovali do Čech a Moravy Slované a že snad většinu země ovládli, ale tvrdí, že Němci-Markomané se vedle nových obyvatel zachovali jako zvláštní a dosti početný národ, ba dokonce, že na rozdíl od nových příchozích byli lidmi svobodnými (ten pojem možno čtenáři ztlumočiti asi dnešním termínem „páni“), kdežto velká většina slovanských příchozích záležela z nesvobodné masy. Tedy jeden každý Němec „pán“ od počátku, Čech až na jisté výjimky otrok od počátku — takový je obraz našich nejstarších dějin od 6. do 13. století, nakreslený Bretholzem. Upozorňuji ovšem, že protivy: německý pán — český otrok, v té ostrosti, jak mnou byla právě formulována, u Bretholze výslovně nenajdete. Neboť Bertold Bretholz je, jak víme z jeho výmluvných obran, pouze vědec a proto cele vzdálen myšlenky porušiti bezpředsudnou objektivnost svou jakoukoliv příchutí předpojatosti národnostní. Ale buď jak buď — podle smyslu to tam tak je, a tak to má s potěšením chápati dušička německy cítícího čtenáře.

Jak vidíte, nemohu potlačiti ironických vět na samém počátku. Ujišťují, že to není má vina. Bretholz vystoupil se svým učením již v knize z roku 1912, ale tenkrát hájil je takovým způsobem, žes mohl dojíti přece k závěru, že jde jen o politování hodný vědecký omyl. Dnes to není možno. Ale suďte sami.

Bretholz předesílá své knize kapitolu, která pojednává o vývoji českého dějepisectví a jeho stavu na počátku 20. století a která nutně stává se přehledem českého snažení kulturního vůbec. Kapitola má jen 18 stran — tím charakterističtější je, jak jich autor využil. V době do 16. století uvádí jménem a krátkým výkladem jen kronikáře Kosmu a dva české kronikáře cizího původu (Marignolu a Eneáše Sylvia), kromě čtyř řádek o Pulkavovi. Tedy o slovansky psaných legendách ani slova, o českém Dalimilovi ani slova, o době husitské ani slova (kromě všeobecné zmínky, že z dob tak pohnutých zachovaly se zprávy od současníků; za to se cituje slovně stížnost krále Ferdinanda I., že „národ český většinou vědami opovrhuje“; to se ještě dokládá dalším citátem z projevu soudobého českého profesora. Očekávali-li byste, že objektivní autor, když již dostal se k otázce poměru Čechů k myšlenkám pokroku a vzdělání, zmíní se aspoň slovem o mravní a kulturní náplni husitství nebo o Českých bratrech, že snad vzpomene si na slova téhož chváleného Eneáše Sylvia, že „ten nešlechetný lid kacířský to jediné dobré má pro sebe, že libuje si v naukách“, zklamali byste se načisto! Postihnete dokonce, že ani toho kronikáře Kosmu nám Bretholz přáti nechce. „Nebyl to Čech, nýbrž původem Polák“, poznamenává. Tedy národně uvědomělý Čech Kosmas nebyl Čechem, protože jeho praděd byl se zajatými Poláky zavlečen do Čech. Nevím, jak by se tvářil Bertold Bretholz, kdyby někdo touto metodou chtěl zkoumati starobylost jeho němectví.

A v době od 16. století je, rozumí se, zmíněné již české opovrhování vědami Bretholzovi vítaným přechodem k láskyplnému (řekl bych) výkladu o kronice Hájkově, jejíž „rafinované padělačství“ ovládá situaci až do konce století 18. Ani slovo o Budovcovi, Skálovi, Slavatovi, Stránském, Komenském, Balbínovi, pravím ani slovo — ač odkaz na dílo jejich nebyl by mohl býti potlačen historikem jen trochu spravedlivým, také proto, že mravně povznesenou snahou své práce a částečně i obsahem jejím rozešli se daleko s bajkářem Hájkem. Po krátkých zmínkách o popravčím Hájkově, Dobnerovi a o Pelclovi dostáváme se konečně k Palackému (jemuž je tu věnováno jen o několik řádek méně než Hájkovi) a hned potom konečně k nejdůležitějšímu podle Bretholze prameni a zdroji novodobé české historiografie, k padělaným rukopisům Zelenohorskému a Královédvorskému. Celých pět stran věnoval Bretholz tomuto thematu, tedy víc než třetinu celé kapitoly, pokud se jí obíráme. Zmínil se ovšem o boji o Rukopisy i o úplném vítězství popěračů pravosti. Ale neskončil výkladem, že duch Rukopisů je dávno vykořeněn z české historiografie moderní, že někteří Čechové v reakci proti romantickým omylům zašli až na nejzazší opačné póly (theorie Peiskrovy), že Palackého pojetí českých dějin, s dobou romantismu těsně souvisící, není dnes zastáváno žádným z českých historiků. Právě naopak: Bretholz se nerozpakoval vyvrcholit svůj stranný výklad o českém dějepisectví tvrzením, že celé dílo Palackého stalo se obětí Hankových padělků, a poněvadž na Palackém tkví a od něho závisí veškerá pozdější vědecká práce o českých dějinách, je veškerá tato práce právě v základních otázkách obětí lži a klamu. Proto je potřebí nového vzdělání českých dějin, založeného na spolehlivých pramenech… Toho úkolu se ujímá Bertold Bretholz…

Napsal jsem již v Českém časopise historickém, že celá tato kapitola je napsána způsobem neslýchaným a že se třeba přemáhati, aby potlačil slovo ostřejší. Pokud jde o Palackého, je známo obecně, že hlavní cíl a těžisko své práce viděl v době husitské a že jeho romantické pojetí českých dějin byl by našlo svou formulaci i bez Rukopisů, neboť Rukopisy samy byly již plodem a nikoliv pouze původcem těchto myšlenek. Rukopisy ovšem na některé partie díla Palackého měly vliv nesporný a to nepříznivý, ale říci, že celé dílo jeho a celá skoro staletá práce potomní je jimi znehodnocena, je netoliko směšné upřílišování, nýbrž i křiklavá nepravda. Poznáme ostatek ještě dokonaleji cíl, smysl i věcnou prázdnotu toho, co tu je napsáno o Palackém. Prozatím nechtěl jsem víc, než rozborem prvé kapitoly postihnouti ducha Bretholzovy práce. Tento duch je jedním slovem řečeno šalba. Jde o stranné a rafinované sestavení dat a souvislostí a o stranné zamlčení jiných. Vše to je daleko od snahy po poznání pravdy a tudy daleko vědy. Je to národními předsudky naplněný, nerozpačitě za svým bojovným cílem jdoucí žurnalismus. Toto poznání musí nám býti cennou pomůckou při studiu jeho práce vlastní.