Neštěstí

Ten dobrý rytíř v škrabošce, jenž v tichu jede dál
a který sluje Neštěstí, v mé srdce kopí vklál.

Krev mého srdce starého vytryskla v horký nach
a vykouřila v slunci se po trávě, v květinách.

A stín mi padl na oči, v má ústa vstoupil křik,
a v chvění shaslo divokém to staré srdce v mžik.

A rytíř zvaný Neštěstí přistoupil ke mně blíž,
mne doteknul se rukou svou a naklonil se níž.

Prst v rukavici železné mi v ráně hlubě ryl
a kázal přísný zákon svůj, a ten hlas tvrdý byl.

A hle, pod prstem železným jak zázrak v blesk a ráz
mně čisté srdce, divoké a hrdé vzrostlo zas.

A hle, jak mladé, veselé a lásky božské žeh
mi srdce dobré, oddané teď buší ve ňadrech.

A dobrý rytíř Neštěstí na koně opět sed,
a jak se zvolna vzdaloval, mi kynul, ruku zved;

A volal na mne, dosavad já slyším volat jej:
„Teď pozor, opatrný buď a na tom dosti měj!“