Na záletech/Českým dělníkům na pomezí

Krušné hory smutné, čárné Středohoří,
s duchem pohříženým v minulosti čas
odcizeným vaším krajem šel jsem v hoři
a s pohnutím v duši vzpomínám si vás.
V odrodilé vísky, v odrodilá města,
po březích vod luzných vodila mě cesta
a s hor temen pyšných zřel jsem v truchlém snění
pohádkově krásný kraj, jenž naším není.
Naším není — ? —

                         Slyš, ten zvuk, co vstříc nám letí
jako zvonu hlas — ?
České písně zvuk — ó, jak se sladce třás’! —
chudých horníků ji zpívaly si děti.

Komíny zřím šachet temně k nebi čníti
a pod zemí tuším sterých kladiv zvuk.
Ráz a ráz a ráz — slyš české pěsti bíti,
pod zemí třesk kovu, nad ní písní zvuk.
A tak na sta metrů do té země vbořen
české síly je a české písně kořen,
přikut ke skalí. Pot našich čel jej mrví,
denně svěcen bývá slzami a krví,
tak že v duchu vidím základy se chvěti
pod nohama těm,
kdož té síly květy v pychu dupou v zem,
kořenem tím hýbou, zcizujíce děti.

Buďtež požehnány, černé ruce tvrdé,
símě naší řeči jež jste vkuly v hloub
pod ta města pyšná, pod jich věže hrdé,
pod jich vzdorných hradeb nejpevnější sloup.
V bohatství jich lůně, pod prahy jich žití
jako zlato v žule nechť tam stále svítí,
nechť tam v nocech vzhoří jako kahan gnoma,
nechť tam volá, hřímá: Doma jsem tu, doma!
Opojných vln vřavou, hesel divou změtí
ta vám víra plaň:
jazyk váš i práce štít náš jsou i zbraň,
buďtež požehnáni vy i vaše děti!

A v nás zkvétej láska z puku přesvědčení:
Dokud vašich stejných, nízkých domků řad
u šachet se krčí, kraj ten cizí není,
v kolonii vaší naší síly hrad.
Buďtež požehnány bledé vaše ženy,
po haldách jež chodí, hlavy nachýleny,
ale v dětech chrání poklad naší řeči,
u loží když s nimi modlíce se klečí.
Vlny hesel bouřných vidím i k vám hřměti,
tu však víru mám:
kdo byl dobra strážcem, v boji není sám;
zdar buď snahám vašim, silny vaše děti.