Na vejminku/II.

Na vejminku Vítězslav Hálek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 15–26. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1872
Licence:	PD old 70

V Bišicích měli kapli, při ní starý hřbitov, ale na ten již nepochovávali. Hřbitov pro nynější nebožtíky byl asi na čtvrt hodiny od vsi, jaksi na samotě.

Táhlo se totiž od Bišic k západu návrší na půl hodiny délky; bylo po obojím svahu oseto, rozděleno v pole, k nimž hřbetem tohoto návrší vedla vozová cesta. Skoro uprostřed návrší, od vozové cesty stranou, rozkládal se hřbitov, kamž pochovávány mrtvoly z celé farnosti, mimo Bišice ještě z několika to osad.

Čtyry vysoké zdi, do čtverhranu vystavené, obílené, z daleka o tom mluvily, že jsou zdmi hřbitovními; vysoký, uprostřed těch zdí pnoucí se kříž rudě natřený s plechovým Kristem to dotvrzoval; několik menších křížů, které jen tak podle zdi vrcholem svým do okolí vykukovaly, rovněž to dosvědčovalo. Kdyby mohl mrtvý vstáti z hrobu, potřeboval jen si sednout na hřbitovní zeď a byl by uviděl svou rodnou vesničku, své rodné stavení, nechť byl sem dovezen z kterékoliv obce. Naopak také osadníci z kterékoliv obce na první pohled mohli uviděti bydliště svých zemřelých, mohli upomínkou je navštíviti.

Jinak u hřbitova byla ještě dvě skrovná stavení vedle sebe. Jedno o třech zamřížovaných oknech a v tom bydlel hrobník, jedno o jednom okénku nezamřížovaném, a tam bydlely kosti. Bylo záhodno, že měl hrobník, o samotě bydlící, okna zamřížovaná, aby se nikdo zlý k němu neprolomil; bylo by bývalo zbytečno, dáti mříže i kostnici — kdož by se tam byl oknem vedral? Stranou něco lebek narovnaných a něco hnátů neurovnaných — to byl poklad, o nějž zloděj nestojí.

Za dne bývalo kolem hřbitova veselo. Lidé pracovali v polích, hovořili, zpívali, hvízdali, volali na sebe přes pole, odpovídali si přes pole — a zvuk, slovo jest zřídlem všeho veselí. Z pole do pole letěly koroptve, někdy po cestě až k hřbitovu běžel zajíc a napásl se na hrobech lidských předků za to, že ti pojídali předky jeho. Pak letěl z polí do modra skřivánek a zvonil tam písničky na radost sobě a na rozkoš nám. Pole zelenala se rozličnou zelení, červenala a bělela se jetelem, žlutila se řepkou, rděla se makovou setbou — a uprostřed toho všeho skvěl se hřbitov, uprostřed hřbitova pnul se k nebi rudý kříž s plechovým Kristem.

Za večera, za noci bylo tu méně veselo. Na poli člověk nepracoval, nemluvil, skřivánek spal, zeleň polí splynula s šerou barvou večera a noci. A tu ty kříže, jež povyhlížely přes hřbitovní zeď, jako by byly hlavami a ty hlavy jako by se podpíraly o ruce a to vše jako by povyhlíželo přes zeď, na vozovou cestu, na toho, kdo po ní se ubírá. Rudý, veliký kříž uprostřed zvedal pustá ramena, na něm za větru drkotal plechový Kristus, z hřbitova vyletěl netopýr… potom nezbývalo tomu, kdo šel kolem, než aby se ohlednul ke kostnici, nevyčnívá-li tam také cosi z okna, a pak ještě, aby se ohlednul k stavení hrobníkovu, svítí-li v oknech, aneb-li okna také přepustil nějakým těm přeludům.

Za večera, za noci neradi tudy chodili vesničané a nutně-li koho vedla cesta buď podél návrší, buď s jedné strany na druhou, raději sobě zašel pěšinkami, nevím jak daleko, než aby se pustil kolem hřbitova. Na toť aby tu měl někdo bydleti den jako den, noc jako noc, po celý rok, po všecka léta — zlatý palác mohli mu tam vystavěti a nevím, zdali by v celé kolatuře byli našli člověka k tomu spůsobilého.

Logika mívá někdy skoky. Každý pochopí, že místo, jehož v noci každý se střeží, jest místo nejbezpečnější. Dítě by tam mohlo obstát, slaboch by odtamtud mohl zahnati deset srdnatých. A přece by se byl každý dospělý měl za slabého, aby se tam usadil co hrobník; přece každý sobě myslil, tam že musí býti hrobníkem silák, aby snesl klidně všecko to: vyčnívání křížů přes zeď, drkotání plechového Krista na rudém kříži, poletování netopýra, pustotu kostnice a podobné věci.

Podivnou shodou stalo se, že hrobníkem byl největší silák z celého okolí, Bartoš, o němž by mohly jíti knihy. Kdyby byl Bartoš řekl, já se budu potýkat s duchy, každý byl by se vsadil, že vyhraje Bartoš — takový člověk patří za hrobníka na osamělý hřbitov, žádný jiný. Tím tedy snad se stalo, že logika lidu zvrátila se, totiž: poněvadž nynější hrobník Bartoš byl silák, měli za to, že za hrobníka se tam hodí jen silák.

Co jen bylo o jeho síle očitými svědky vypravováno! Jednou jeli v neděli Bišicemi, když byl Bartoš na pivě, vojanští dovolenci na voze a v rozpustilosti oháněli se lišní a tloukli každého, kdo k vozu se přiblížil. Z toho povstal ve vsi poplach, lidé vyběhli z hospody a mezi nimi Bartoš. Bartoš vpadl do koní, zadržel je a zadržel i povoz. Ale tím mnoho nepořídil, poněvadž k vozu nemohl, vojáci každého tloukli. „Pojďte držet koně, pojďte držet koně!“ volal Bartoš na sousedy. A když sousedé drželi koně, Bartoš vlezl pod vůz, opřel se zády o něj, vyzvedl jej, převrhl jej, že vojáci vypadli a teď si je občané podávali. Jaktěživi tolik ran nedostali ani od nepřítele, co tuto.

V osadách těch býval obyčej odrážeti se břichem. Jen jednou dali se s Bartošem do zápasu toho, nikdy po druhé: na dva sáhy odrazil každého, a pak ještě každý zavrávoral a div nepadnul.

Také se tam potýkávali na háček. Jeden i druhý dal prst do háčku, za ty prsty se vzali, každý se postavil na jednu stranu stolu, a pak táhli, kdo koho. „Pojď na háček!“ zkusil s Bartošem každý jen jednou. On poprvé vždy povolil, ale podruhé táhl soupeře i se stolem; soupeř pak po dva dni musil ošetřovati palec ve studené vodě.

Jakou měl sílu, takovou měl lest. Šel jednou v zimě v noci domů, zahalen v plášti. Napadli ho čtyři a aby se jim nevymknul, zaobalili ho do jeho vlastního pláště. Ale Bartoš utrhl spodem s pláště řetízek, jenž mu u krku sloužil za sponku, vyklouznul jim jako ouhoř a pak popral všecky.

Aby se nikdo nedivil, že býval hrobník napaden, hned musím říci, že se o něm vědělo, že nosívá s sebou peníze. Tenkrát ještě nebyly kasy, spořitelny. Majetní lidé ukládali peníze u Bartoše, protože bydlel na hřbitově a protože byl tak silný. Zakopávání peněz Bartošem vyšlo z obyčeje, zakopávali je k němu. Nešel tedy skorem nikdy Bartoš ani do vsi, ani ze vsi, aby nenesl v kapsách stříbra i za několik set. Jak kdo potřeboval, tak to přinášel a odnášel. Viděti z toho také, že na jeho spolehlivosti stavěli jako na skále.

Šel-li ze vzdálenější vesnice v noci a musil-li jíti lesem a zdálo-li se mu to nebezpečno, lehl si někde za křovím, vysypal si peníze do bot a tak přespal do rána. Aneb byloli chladno, lehl si někde u kopky hnoje, strčil nohy do něho a přespal také.

Jednou už ho hnedle měli. Tu on se obrátil a vzkřiknul: „Jestli nepůjdeš, hned ti ten nůž vrazím do těla!“ Chlapi dostali strach a utekli, ale Bartoš měl v ruce jen kolík místo nože.

O mladých jeho kouscích zvláště mnoho vypravovali. Byl jednou v hospodě při muzice a hoši se hádali, komu mají muzikanti zahráti sólo. Když se nijak dohodnouti nemohli, přistoupil Bartoš ke stolu, za nímž seděli muzikanti, uhodil pěstí o stůl a zvolal: „Mně zahrajete!“ Muzikanti spustili a Bartoš počal se již otáčeti s nějakou děvicí v kole. Ale hochům to nedalo dobře dělat. Jako jeden muž shlukli se proti němu a chtěli mu překaziti tanec. Bartoš pustil tanečnici, chytil nejprvnějšího z hochů jednou rukou za krk, druhou rukou za pas, vyzvedl ho nohama vzhůru, počal jím se ohánět, na slepo tlouci do ostatních, tisknout je ke dveřím, až je vytisknul; pak toho, jehož držel za krk a za pas, hodil mezi ně a pravil: „Tu ho máte, ten vás kopal!“ Pak se ohlednul po své tanečnici; ta strachy byla pod lavicí v koutě, celá se třásla. Bartoš povídá: „Jen pojď!“ a pak k muzikantům: „Vy jste nám nedohráli sólo!“ a provedl ji. Jaktěživa se holka tolik nevytančila jako tenkrát. Chasa se dívala okny, kterak s ní tančí Bartoš a tančil, dokud mu stačil dech. Když už nemohl, zavolal na ty, kdo stáli venku: „Teď pojďte, teď můžete tančit vy!“

Ale nebyl Bartoš jen silákem tak z hruba, aby týral lidi. Jaktěživ pranici nevyvolal, jaktěživ nedal ránu první; za to dal-li, byla zapsána v pamětech lidských. Avšak nebyl ani vůči pánům v kancelářích jiným, jen že tam měl zase jazyk na svém místě, tloukl do nich slovy. Nebál se vůbec nikoho, ani sprostého, ani pána, pána ještě méně než sprostého.

Za sousedy nosíval peníze na ouřady a do měst; kdo pak je tam bezpečněji donesl, kdo pak tam lépe pořídil, než Bartoš! Ale bůh uchovej, aby směl ouřadník dotknout se ho i jen křivým pohledem! Aneb snad mu na úřadě pohroziti drábem! Čtyři drábi mohli přijít a ani jediný, ani všichni dohromady byli by se neodvážili na něho. Jeho snad byl by ani arest nepřijal, i ten byl by se ho bál.

Jednou jeli sousedé do Prahy s obilím a vzali si Bartoše s sebou jako za kasíra. Bartoš stavěl se u brány, aby platil clo. Kde pak věděl celný, co je Bartoš hrobař! Nevšímal si ho a dělal, jako by počítal. „Bude to?“ křiknul Bartoš, až celnému vypadl papír z rukou. „No, no, nebuďte krobiánem,“ praví celný. „Tisíc láter, vy jste krobiánem!“ pravil Bartoš, a nic víc. Celný také už nic neříkal, ale zlostí třásly se mu ruce, když dával Bartošovi nazpět drobné a tím se stalo, že mu jeden desetník upadl ven z budky, na dláždění. „Desetník schází!“ povídá Bartoš. — „Máte ho na zemi!“ praví celný, a nutí se do jakési kuráže. „Já se země nic nezvedám!“ praví Bartoš. Celný hezky musil z budky, zvednout desetník a dodati ho jemu do ruky. „Tak, teď mám všecko,“ pravil Bartoš a odcházeje od budky pravil, že to mohl celný slyšeti: „Já tě naučím lidem házeti peníze na zem!“

Kdysi měl na úřadě vyzvednouti peníze a tenkráte byl kasír nováček, také Bartoše neznal. Úřadník pravil, že peníze má doma v bytě, aby šel napřed, on že hned přijde za ním; Bartoš šel do bytu. Úřaduík však nešel dlouho, až Bartoše to mrzelo. A když přišel kasír, dal se do hovoru se svou paničkou, Bartoše neviděl, Bartoš vstane a začne v pokoji otvírati okna, otevřel všecka. Úřadník na něho spustil, co to? „Mám-li čekat,“ pravil Bartoš, „musím mít čerstvý vzduch, puch není pro mne!“ — Teď se vložila do toho panička a rozkřikla se: „Podívejme se na toho zrzavého“ — „Ano, podívejme se,“ honem do řeči Bartoš, „a potom hned budeme se dívat na tu volatou!“

Již nepipnul ani úřadník, ani jeho paní, která honem si hodila šátek přes krk; za minutu měl Bartoš vysázené peníze do krejcaru.

Jednou přišel na právní úřad a tam ho jakýmisi kliky háky chtěli odbyti, aby přišel po druhé. „Nač pak bych chodil podruhé, když jsem tu dnes!“ zhurta odpověděl Bartoš. „Co že?“ pravil úřadník. — „Že odtud nepůjdu, dokud nebudu vyřízen!“ Úřadník zavolal na drába. Jak to slovo vyřknul, Bartoš pokročil ke stolu, za nímž seděl úřadník, a pravil zostra: „Drába na mne? Tu mne máte!“ Pak uhodil holí na úřadníkův stůl, až kalamáře vyskočily, a zvolal: „Co pak hledám spravedlnost u nějakého lumpa?“ Tenkráte se sběhl celý úřad, ale jakmile viděli Bartoše, pošeptali něco úřadníkovi, jehož se věc týkala, a za pět minut byla záležitost Bartošova vyřízena. Rozumí se, že už ani drábové nepřišli, a kdyby byli přišli, bylo by to zrovna tak.

Komu by se zdály tyto Bartošovy odpovědi a výpovědi drsnými, tomu nemohu pomoci. Jen ještě pravím, že jen stejnou mincí splácel, a že splácel jen tenkrát, když ho zrovna k tomu vyzývali. Ale kdyby zaznamenány byly hrubosti, všecka utrhačná slova, jichž si před časy (každý ví, jak je tomu dávno) úřadníci dovolovali na lid, mohla by z toho býti kniha větší. Také se stávalo, že si sousedé na hrubost úřadníkův stěžovali před Bartošem. „To je divná věc,“ říkal Bartoš; „já už si dávno nestěžuju.“

Přišel jednou do úřadu a úřadník kouřil. Bartoš také vytáhl si nacpanou dýmku a zapaloval si. „Myslíte, že jste v ratejně?“ obořil se úřadník. „Ano,“ odpověděl Bartoš, „je tu kouře jako od pacholků.“ A prošlo mu to.

Jinak byl Bartoš, jak říkáme, z gruntu srdce dobrý, i šprýmovný. Asi sto kroků od hřbitova, na vozové cestě, stálo několik hrušek, které náležely bišickým sousedům; ale ovoce dávali Bartošovi za rozličné služby, tak že mohl Bartoš říci, že jsou hrušky jeho. Jednou v neděli odpoledne dva hoši z Bišic, když myslili, že Bartoš není doma, vylezli na hrušku a česali si do kapes. V tom kde se vzal tu se vzal, blíží se Bartoš. Hoch, který ho nejdříve uviděl, seskočil a křičel na druhého, aby si pospíšil, že jde Bartoš. Ale ten druhý se opozdil; zrovna když seskakoval, Bartoš ho doběhl, chytil za límec, až hoch ve vzduchu nohama třepal; hroze mu bitím stále jen říkal: „Já tě naučím se opozdívat!“ A pak hocha propustil beze všeho.

Jako sobě lidé vypravovali o Bartošovi co siláku, tak o něm mluvili co o hrobaři. Nejednou ho viděli plakati, když kopal hrob, a nejednou ho slyšeli míti kázání nad otevřeným hrobem. Nejednou viděli ho sedícího na hrobě, an s nebožtíkem rozmlouval. Ale ne snad jen s tím a oním, nýbrž se všemi, které znal — navštěvoval je po pořádku, aneb po kterém se mu právě zastesklo. „Musím jít dnes ke Klímovi,“ říkal, „už se mi po něm stýská.“ A pak Klímovi připomenul všecko, kde s ním chodíval, kde se spolu potulovali, kdy byli u muziky a p. Když byl se svým vypravováním u konce, říkal: „Tak, teď povídej ty, Klímo, jak se tam máš!“ Na to chvíli poslouchal a když nešla odpověď, dělal, jako by odpověď byl slyšel a říkal: „Vždyť jsem si to myslil. Podívejme se! Aj, aj! Tak vy to tam máte tak! Nu, to jest něco jiného, když tomu tak.“ A podobně.

Zvláštní rozjímání míval, když po sedmi letech „přišla na někoho řada“, že musil ho vykopati z hrobu. Když se dokopal k rakvi, zaklepal na víko a zvolal: „Jsi tam, Václave?“ Na to sobě za něho odpověděl: „Jsem!“ — „No tak polez ven!“ mluvil zase za sebe; pak s největší šetrností otevřel víko a prohlížeje si mrtvolu, která byla jen jako pavučinou potažena, mluvil: „A to tě tam hezky krmili! Ty vypadáš! To tě vlastní děti nepoznají, až se s tebou sejdou! A tak na sebe nic nedržet! Kdy pak jsi se česal? Jakou pak to máš na hlavě módu? Teď už se tak nenosí! Takhle se česat!“ A podobně mluvil; pak zase rozjímal s ním život minulý a tu se nejčastěji stalo, že Bartoš plakal, jako by mrtvolu teprve do hrobu spouštěl. Obyčejně toto vyhrabávání končil tím: „Není ti tam dobře, špatně tě sklížili, mne se zdá, že už nebudeš držet po hromadě?“ Na to se mrtvoly dotknul, ta se rozpadla v kosti a v něco hlíny.

Tento muž jak byl citliv k mrtvolám, byl ještě stokrát citlivější k živoucímu. Nebylo stesku, pro nějž by byl neměl útrpnost, nebylo neštěstí, aby jeho se bylo nedotklo. Ale nebyla to snad útrpnost lichá, na odiv stavená; byla to útrpnost, za kterou, byloli to možná, bez rozpakův následoval čin.

Jednou přivezli na hřbitov rakev nuzně stlučenou; ku hrobu nedoprovázel ji nikdo, leda tříleté děvčátko. V rakvi ležela služka jakás, říkali jí Kačka. Byla nemanželské dítě, a děvčátko, které ji doprovázelo k hrobu, byla její dceruška, rovněž nemanželská. Kterak by na takový funus mohla jíti poctivá duše?

Tenkrát byl Bartoš truc kněze. Odříkal nad hrobem nějaké ty modlitby a žeť dceruška plakala nad rakví, pravil: „Vykrop ji, děvčátko, vykrop, mamince se bude lehčeji spát, neboť slzy dětské jsou to nejkrásnější vykropení.“ Když ji chtěl spouštět do hrobu, viděl, že tu má k pomoci pouze čeledína, který Kačku přivezl na řebřinovém voze. „To už vás tam nebylo míň?“ hněval se Bartoš.

„A kdo pak by šel na funus takové —“ řekl čeledín a ušklíb’ se hloupým spůsobem.

Na to Bartoš se zamlčel a zahrabával mrtvolu. Když byla zahrabána, děvčátko naříkalo, že nikoho nemá, ve vsi že ji nikdo nechce.

„A proč ji nikdo nechce?“ ptal se Bartoš čeledína.

„A kdo pak by o ni stál, o takovou —“ řekl zase čeledín a opět tím hloupým spůsobem se ušklíbnul.

„Co, takovou? Ty halamo!“ osopil se na čeledína Bartoš. „Stvořil ji někdo jiný než tebe? Budeš ty se činit soudcem, že přišla na svět tak a ne jinak? Ty to víš, kdy je kdo takový a kdy není takový!“ A pak mu dal ještě něco nádavkem.

„A vždyť to říkají všichni,“ omlouval se čeledín.

„Všichni takoví halamové, jako ty!“ osopil se Bartoš. A pak se obrátil k děvčátku a ptal se, jak mu říkají.

„Stáza,“ řekla holčička.

„Nepůjdeš už s ním, Stázičko,“ řekl Bartoš a vzal ji za ruku. „Zůstaneš tady, u mne a u maminky. Chceš?“

„Chci.“

A od té chvíle měl Bartoš Stázičku za svou. Byla u něho již šest roků a říkala mu „tatínku“. Byla devět roků stará, když Lojkův Franěk přinesl Bartošovi míru, aby podle ní kopal hrob jeho dědečkovi.