Na smrt

Ten úsměv chladný, měsíčný a bledý,
jejž meteor v noc bezehvězdnou lije
na ostrov vzdálený, dřív než svit šedý
ustoupí světlu, které jitro sije;
toť plamen žití prchavý, jenž pílí
kol našich kroků, dokud je v nich síly.

Ó člověče! Svou zpevni sílu dvše
na zemské pouti skrze bouře stínů,
až vlny mraků, jež se valí hluše
kol tebe, usnou v čarného dne klínu,
až peklo, nebe vydá tebe v míru
a svobodného losu všehomíru.

Ten svět je kojná všeho, co tu víme,
ten svět je všeho, co cítíme, máti,
smrt strašnou ranou v lidský mozek hříme,
jenž nemá nervů z ocele, v mžik schvátí,
co víme, zříme, cítíme, vše zmizí
jak taj, jenž nemá skutečnosti, cizí.

Taj hrobu všecko objímá v své skrejši
jen vyjímaje lidský tvar, neb oko
byť nejbystřejší, ucho nejjemnější
dřív umře, nežli vnikne přehluboko
v tu velikost a podivnost všech tajů,
těch věčné změny bezmezných všech krajů.

Kdo vypoví báj němé smrti této?…
Kdo závoj s naší budoucnosti zvedne?
Kdo stíny vylíčí, jichž mračno seto
je v bludiště kob hrobů nedohledné?
Kdo naděj budoucnosti s láskou smíří
a s bázní všeho, co teď kol nás víří?