Na domácí půdě/Z Ghetta

To v parném bylo odpoledni léta,
kdy do uliček zabloudil jsem Ghetta,
v siť křivolakou nachýlených domů
a špinavých, kam hukem dálných hromů
zněl vozů hlomoz, tlumen křikem dětí.
Zde v směsi odpadků a rumů, smetí
jsem viděl v shluku, povyku a křiku,
jak uštvanou vysměšky uličníků
se potáceti ženu. Obraz děsný!
Ve žluté tváři slední zbytky Vesny
se ztrácely pod špíny husté šeří,
ve vlasech rozcuchaných množství peří,
šat záplata a chůze vrávoravá.
A výsměch výrostků kol neustává.
Proč smáli se, já zvědav byl a blíže
jsem přihlédnul a poznal, svatá tíže,
tíž mateřství pod clonou vetchých cárů,
že tak ji zhnětla, zbavila všech tvarů,
že mohla v laciný být posměch luze,
a v tom, co v žití nejsvatější, k hrůze.
V dům starý vešla provázena skřekem.
A já jsem v duši splakal nad člověkem
a ono místo písma šlo mi hlavou,
kde člověk korunován ctí a slávou
jest málo menší andělů tvých, Pane!
Taj nevystihlý sfingy nezbádané
mne schvátil a já snil, jak z také ženy,
jíž mnohý surový škleb ve tvář hodil
v čas, celý svět kdy v tmu byl pohroužený,
jak zoře jitra — Spinoza se zrodil.