Na domácí půdě/Modlitba na horách

          Jak slunná báj
          pode mnou kraj
se otvírá a v dálku modrou ztrácí,
          i necítím,
          jak dolů zřím,
že příkrá cesta nohu utrmácí.

          Za orlem v let
          a v propasť zpět
se rozhlížím a plný touhy dívám,
          a duše ples
          až do nebes
a ohlasem šlu zpátky k českým nivám:

          Kéž by můj lid
          chtěl vždycky být
svou povahou jak jeho kolem hory!
          Jak svazy skal
          mít pěst i sval
a mysl tuhý křemen v boj a spory!

          Teď síla mdlá,
          jak bystřen zlá
kéž vzkypěla by hromem v našem tichu,
          těch skalných čel
          kéž lid by měl
tu bleskům vzdorující, velkou pýchu!

          A orlů vzlet
          a rozhled v svět,
by tím víc hájil práh domácích srubů,
          všech do vichřic
          kéž nes' by vstříc
tu nepodajnou houževnatosť dubů!

          Ó pak by snad
          svit štěstí spad
v skal klín i na mez, již zřím kvésti,
          a v českou zem
          modlitbou, snem
by vrátilo se vytoužené štěstí!