Národopisné a cestopisné obrázky z Čech/Ze Všerub

Neumark 22. května.
Také od klatovského krajského ouřadu bylo volení do Frankfurtu nařízeno. Když pan direktor zdejšího koutského panství cirkulář ten dostal, ihned dal to vědět po panství a obeslal na kancelář všecky rychtáře českých i německých vesnic, by své mínění pronesli, chtějí-li voliti čili nic. Čeští sedláci, jsouce napřed již o tomto volení důkladně zpraveni, když jim to pan di­rektor přeložil — byl pouze v německé řeči ten cirkulář — a zřejmě řekl, že nikdo k volení nucen býti nemá, ale že se také nikomu zabraňovat nemá, vyjádřili se jednohlasně, že v Němcích pranic co pohledávat nemají, také že tam nikoho nepošlou. „Praha je naše matka a podlé ní řídit se budeme vždycky,“ řekli všickni. Bylo by věru podivno, aby Chodováci, tito ryzí Čechové, jichž předci na hrani­cích co strážcové proti návalu Němců postaveni, kteří tolikráte krev svou pro práva a slávu země české cedili a jména slavného si vydobyli, aby tito Chodové, kteří o všecka práva a svobody od předků zděděné jen dare­báctvím Němce Lamingara přišli a od něho do největší poroby uvedeni byli, aby tito nyní pro Frankfurt hlasovat měli.
I také německé vesnice neměly mínění hlasovat, a jen vyjádřily se, že chtí staré přátelství s Německem, jak to posud bývalo, ostatek ale pranic, a že při svém císaři ra­kouském a zemi české zůstat chtí. Tak smýšlely všechny německé vesnice, mezi nimi i rodiště p. Ranka. Ale tu si je vzal do práce pan kantor od Červeného Dřeva (Roten­baum), náhončí jistých pánů ve Vídni, a dlouhým pře­mlouváním poštěstilo se mu přivést je na svou stranu; hlasovali tedy, a tři vesnice: Tannenau (Hájek), Fürtl (Brüdek) a Kaltenbrunn (Studánky) zvolily si za volitele p. S.— faráře od sv. Anny, svého to duchovního, velmi horlivého Čecha. Ten se poděkoval, pravě: do Frank­furtu že nepůjde. Zrazoval jim to tuze, upřímně všem vy­kládaje, jak škodné by to pro ně bylo, a sedláci zase vá­hali. Než ale kdož ví, jak se to stalo, pan farář přece co volitel do Frankfurtu zapsán byl a také dostal 20. dopis od vrchnostenského ouřadu, aby se jakožto volitel k volení do Horšova Týna (Bischofteinitz) na druhý den dostavil. Tu se ale p. S.— rozzlobil a písemně jim odpověděl; nevím, jak se bude rázná odpověď ta Němcům líbit.
Tedy ty tři vesnice se odřekly volení, a jak slyším, půjdou sice ostatní Němci k volení, ale nechtí pro Frank­furt již hlasovat, nýbrž jen své mínění povědít, jak smýš­lejí. Také zdejší pohraniční celé německé městečko Neu­mark nevolilo a chce se řídit dle Prahy. Pan direktor v Koutě nebyl dokonce pro volení, ačkoliv nikoho nezra­zoval, ale horšovotýnští páni ouředníci nutili jiné a sami též hlasovali, a to pro svého pána, knížete Trautmans­dorfa. Jsou tam na panství Češi i Němci, ale pan vrchní je pouhý Němec, a tuším, že nepravda není, řeknu-li, že stěží jeden z ostatních ouředníků a ani jeden z písařů česky psát by uměl. Jak se v tomto ohledu zákon císařský plní, bylo by mnoho a mnoho co povídat.
Nová Kdyň, městečko, kde velká fabrika na viněné látky je, také nevolila.
Také musím oznámit, že se posud od klatovského kraj­ského ouřadu cirkulář stranu placení Národních Novin z obecní kasy nevydal, a přece,
je-li kde potřeba, aby sedláci čtli, to je nejvíc zde, kde jsou ve všech vědomostech tak tuze zanedbáni. Sněm je přede dveřmi, a málokterý ví, co vlastně v sobě obnáší a jak se co nyní bude ve vlasti dít. Proto také lidé vesničtí každému tulákovi a tlučhubovi věří, co jim natlachá a z čeho někdy to největší pohoršení pochází. Ve dvou vesnicích z okolí domažlického drží se Národní Noviny a v několika Pražský Posel, ale to je všecko málo; v každé vesnici musí být, aby se lidé každý den dověděli, co se děje, a do pohoršlivé nedůvěry neupadli. Jasně a pravdivě musí se národ o všem poučit a upřímně a spravedlivě musí se všude jednat, aby lid ztra­cenou důvěru opět nabyl.
Každodenní list ve slohu Pražského Posla byl by ovšem pro lid nejlepší, ale pokud se to stát nemůže, musí si trochu sedláci hlavy lámat a přemýšlet, aby i Národním Novinám docela srozuměli; však je to jen o začátek, jak sami poví­dají ti, co je drží, čím dále čtou, tím více že se jim prý rozum ostří a že rozumějí hnedle všemu. Bylo by přáti, aby přece jednou venkovské ouřady uznaly, že se musí lid poučovat, a aby uvěřily v novou konstitucí, která jim nechce do hlavy.