Mučenice/VIII.

Mučenice T. E. Tisovský
VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Mučenice
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 162–167. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po vánočních svátcích — v den sv. Jana Evangelisty — vyprovázeli vesničané pátera Bukovce. Byl jasný zimní den — na saních jelo se výborně. Od fary až na konec vsi saně se netrhly. Mnozí synkové ze statků jeli podle nich jízdecky, a koně jejich byli okrášleni pentlemi. Nábožné babičky a šediví, polochromí výměníci couvali se pěšky za tím průvodem, žehnajíce mladému knězi a toužíce mezi sebou, aby jen dostalo se jim zase jemu podobného kazatele.

V prvých saních, před nimiž hrála hřmotná hudba, seděl loučící se kněz a po jeho boku místní starosta. Za nimi jel se dvěma bujnými bělouši starosta obce Zařičan, nového to působiště páterova, pak ještě jiní členové zařičanské deputace a teprve za nimi nepřehledná řada domácích sedlákův. Jakkoliv to byla cesta smutná, přec obličeje všem zářily. Máť svatba jako pohřeb vlastnosť nejvýznamnější společnu — okázalosť. A to s pravým zármutkem nikdy se nesnese. —

Celá ves byla na nohou. Pouze Vosykův Vojtěch a Zemanova Stáza loučení se nesúčastnili. —

Již nastávala noc, když se vesničané vraceli. Cinkot rolniček zaléhal ze všech koutů vesnice, vrata skřípala, čeledínové hulákali a práskali karabáči — — vřava, jaké dávno se nepamatovalo.

Trvalo dlouho, nežli nastal úplný klid. Noc byla temná, mrazivá. Na obloze kmitaly se řídké hvězdy, jsouce každé chvíle cloněny mlhavými rouškami, poháněnými sem tam prudkým, jedovatým větrem.

U Zemanovy chalupy stál za dutým jasanovým kmenem Vosykův Vojtěch. Očima tkvěl na oknech za nimiž dávno již světlo uhaslo — a přece byl pevně přesvědčen, že v nich něco vypátrá. V srdci jeho bylo pusto, jako v té mrazivé, nelítostné noci.

Kolem desáté hodiny hrkla lehounce petlice u dveří, vedoucích na zápraží. Po minoutce vyplížila se jimi — Stáza.

Vojtěch ji sledoval, jak mihla se nedaleko něho a jak za kostelem zmizela mezi zahradami a statky.

V tom okamžiku dal se sám také do běhu. Obešel kostel a jinou cestou pustil se za ves. Uháněl divoce hlubokým úvozem, boře se do sněhu a smekaje se po kluzkých březích. Pádil k nepatrné, ale husté skupině šípků, rostoucích na kraji padoliny v jejímž středu bylo jezírko. Již byl blízek cíle, již viděl hladinu jezírka, které majíc vlastní zřídlo vody nikdy nezamrzalo.

Dorazil ke skupině šípků dříve, nežli přišla jinou cestou Stáza. Skrčil se za nejvyšší keř a s vypoulenýma očima pozoroval. Věděl, co se bude díti.

Ale nebylo v něm ani stínu soucitu, jenž by jej nutkal, aby všemu zabránil. Oddychoval prudce tísněn krvelačnou rozkoší — a obličej šklebně se mu zkřivil, když asi dvě stě krokův od něho kvapným krokem sestupovala v padolinu Stáza…

Vpíjel se v temnou její postavu. A když ztrácela se ve tmě, plazil se za ní po sněhu, aby dobře mohl všecko viděti.

Pojednou zmizela; — voda zašplouchala a v prokřehlém vzduchu rozlehl se slabý její výkřik…

Vojtěch přirostl na tom místě k zemi. Zmítal sebou v záchvatnému dojmu, který se ho náhle zmocnil, zarýval nehty do hrdla, rval si zas jimi vlasy i trhal je na drobné kousky. Pocit nevýslovné hrůzy nabyl v srdci jeho vrchu nade vší tygří pomstychtivostí.

Uplynuly minuty — byl dosud polo bez sebe. Ale v tom dolehne k uším jeho jakés pronikavé kvílení, pláč, dušené štkaní — a oči vidí jasně, že od jezírka vzdaluje se temná postava. Vojtěch vytřeštil oči a strnule na ni pohlížel. Postava si ho však nevšimla, ubíhajíc nejbližší cestou ke vsi. Její jednotvárné, žalostné hořekování, podobné pláči dítěte, jež překvapí v poli bouře, sláblo vždy víc a více, až doznělo za pahorkem úplně. —

Na čele Vojtěchově vyskočily horké krůpěje potu. — — —

* * *

Nazítří po ránu kupilo se před Zemanovou chalupou mnoho lidí. Ženské ovšem převládaly. Mladé hospodyně, zpola ustrojené, tvářily se žalostně a ustrašeně, starými babami zmítala jen nesnesitelná zvědavosť. Ježto v chalupě byl právě lékař, jejž brzy ráno přivezl starostův čeledín, nemohly násilně tam se vtírati. A proto věšely se každá vší duší na slova ponocného, jenž v juchtových botách, v nočním obrovském burnuse a v rozpláclé beranici na hlavě, vykládal, čeho byl svědkem před půlnocí. Měl však při tom tu nepěknou vlastnosť, že po každé větě zabýval se dobrou minutu svou krátkou lulkou, vytahuje z ní násilím kouř, poťukávaje na vrchu tabák anebo jej mosazným drátem provrtávaje. Při tom kýval se věčně ze strany na stranu, přešlapoval ve sněhu, kašlal a odplivoval. Nicméně po delší době zvěděli posluchači přece jádro děsivé události, jejíž hrdinkou byla Stáza.

„Zapaloval jsem si u Vosykovy zahrady právě dýmku,“ vyprávěl ponocný, „když slyším její pláč. Trhnu sebou, poslouchám — přemýšlím, kdo asi jest ten nešťastný tvor, jenž tak lítostivě naříká. A nečekal jsem dlouho — kolem mne kvapí Stáza. Přiskočím k ní — ona se mně poroučí v náručí. Byla celá mokrá a šaty na ní mrazem už kornatěly. Odnesl jsem ji, pokud mně síly stačily, do chalupy. Stará, když ji shlédla, pozbyla řeč, běhala sem tam po světnici a nepřispěla mně nejmenším na pomoc. A co pak umí člověk v takových případnostech? — Vidíte — ale přivedl jsem ji přece k vědomí — —“

„A co říkala? Ubohá!“ vyjelo z úst staré panně Makaloušové, jíž opravdová lítosť stahovala splasklé tváře v bolnou podobu.

„Že ji to zavedlo až k Vosykovu jezírku a tam že spadla. — — — Vlastně to tak určitě neříkala, ale o jezírku a o růženci mluvila pořád. Pokoušel se o ni ďábel, poněvadž je to děvče nad jiné nábožné. Ale anděl mu ji vyrval, když byla již skoro utopena.“

„A růženec měla u sebe?“

„Měla jím ovinutou ruku a dosud ho myslím nepustila. Ten ji také nejspíše z ďáblových osidel vysvobodil…“

„Mučenice! Ubohá mučenice — —“ litovala ji Makaloušová. A celý dav tona v úzkostech, opětoval sterými ústy: „Mučenice! Opravdová mučenice.“ — — — —

Vosykův Vojtěch a Stáza svého tajemství neprozradili nikomu. Do roka byli od sebe na míle vzdáleni; tížiloť tajemství to mladého muže přespříliš.

Koupil si daleko od svého domova malý dvorec a vyprošoval si v dopisech s úzkostnou zvědavostí na svém otci častých o Stáze zpráv. Zněly smutně. Od té doby, co ji prý zlý duch zavedl až do jezírka, byla chromá na všecky údy. Seděla, kam ji zanesli a modlila se růženec. Neříkali jí nežli mučenice. Každý myslil, že jenom anděl ji mohl z jezírka pomoci.

Pak zemřela a lidé k její mrtvole nosili chorobné děti, věříce, že jim pomůže.

A mladému Vosykovi stala se památka na ni nejsvětější.