Marsyas čili na okraj literatury/Písně lidu pražského

Marsyas čili na okraj literatury Karel Čapek
O příslovích neboli o moudrosti lidové	Písně lidu pražského	Říkadla čili o prozódii

Údaje o textu
Titulek:	Marsyas čili na okraj literatury
Podtitulek:	Písně lidu pražského
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Kniha obsahuje studie a causerie Karla Čapka o slovesném umění a o zavrženíhodné novinařině - bulváru.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá, Praha, Československý spisovatel 1984/n Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	Aventinum, 1931
Licence:	PD old 70

Už po léta trpělivě čekám, že snad vyjde nákladem Akademie věd nebo Společnosti nauk veliká sbírka in folio (CLXXVI + 447 str.) s titulem “Písně lidu pražského, příspěvek ke studiu materiálií pro úvod do národopisu žižkovského, vršovického, vyšehradského, košířského, břevnovského i pražského, sebral, zapsal a jazykozpytným úvodem, jakož i poznámkami, variantami, prameny, srovnávacím materiálem a rejstříkem opatřil dr. X Y, docent pražského národopisu na Karlově univerzitě”. Tato kniha dosud nevyšla, i počíná se ve mně zvedati hrozné podezření, že na pražské univerzitě vůbec není žádná stolice pražského národopisu, podskalské fonetiky, košířského dialektu, srovnávací filologie pražských předměstí, zvykosloví, folklóru a demografie pražských čtvrtí, ba ani Institut pro hlubinný výzkum lidu pražského; že tedy my, pražští usedlíci, žijeme v oblasti vědecky neprozkoumané, jež by měla být na mapách jen vytečkována jako úvodí řek Iravadu a Mekongu v Zadní Indii; a že tyto neprobádané a tajemné končiny se nezačínají za žižkovským viaduktem nebo u Apolla, nýbrž přímo ve vaší kuchyni, odkud chvílemi zaznívá neprozkoumaný, divý a barbarský zpěv lidu pražského, provázený řinčením nádobí nebo rytmickým svištěním rýžového kartáče. Žijeme na panenské půdě, jež vydává květy dosud nezařaděné a vegetaci dosud bezejmennou. Uvedu jich několik; předpokládám, že všichni, kdož toto čtete, je znáte jako své boty; chci říci, že je znáte stejně špatně jako své boty. Neboť ať máte k svým botám poměr sebeintimnější, nevíte, z jakých lidských ingrediencí a památek je složen prach či bláto, kterým se brouzdají, aniž čí jsou a kam míří nesčíslné šlépěje, do kterých vstupují. Neznámý svět se začíná na podešvích vašich bot a za klikatou melodií odrhovačky, kterou nevědomky hvízdáte.

Odrhovačka, kterou si hvízdáte obouvajíce si boty nebo sestupujíce ze schodů, je obyčejně poslední taneční nápěv, nějaké paso doble, fox nebo šimy: hrom do vás, vždyť je to “O Catarina”. Jindy jsme všichni zamořeni dejme tomu “Bublinami”, a intrády z Libuše jsou dnes stejně jako za mých mladších let obecným signálem lidí, kteří hvízdají pod okny, ohlašujíce svou přítomnost. Tedy tyto melodické výkony nepočítám do písní lidu pražského. Písně lidu pražského jsou prostě lidová poezie, nejen proto, že je lid zpívá nebo píská, nýbrž také proto, že v něm většinou vzaly svůj anonymní původ. Svět se nikdy nedozví, z čího osobního zážitku vytryskla píseň

pročpak bych se rmoutila,
když mám toho kroutila,

ani kdo první vyslovil své milostné nadšení slovy

ty jsi moje racajda, racajdička, racajdička,
ty jsi moje racajdička, racajdička, racajda.

Vložil bych ruku do ohně na to, že tyto písně jsou stejně lidové jako “Když jsem plela len” nebo “Osiřelo dítě”. Dám za to hlavu, že “Vinohradskou nemocnici” nesložila žádná básnířka poctěná cenou Zeyerova fondu; taková věc se prostě vidí. U jiných je to pochybnější; některé docela zlidovělé písně vzaly svůj počátek u Hartmanů, Šmídů nebo ve kterém jiném šantánu, jiné jsou původně dílem jarmarečních písničkářů. Ale i ty, které až na další výhrady považujeme za lidové, jsou z nápadně velké části importovány z jiných končin; jak mne přesvědčil Eduard Bass, většina pražských písniček přišla z východních Čech, z Pošumaví, z jihu; zavlekli je do Prahy vojáci, tovaryši a služky z venkova, a pražský lid si je jenom melodicky a textově trochu přešupačil. Tedy v nejširším smyslu pražská lidová poezie jsou prostě písně, které si pražský lid bez okolků a svérázně přisvojil.

V jistém smyslu my všichni Pražáci jsme pražský lid; ale rozsah toho pojmu je velmi relativní.

Já jsem lid v poměru k vládě; ale moje posluhovačka je lid v poměru ke mně. Můj krejčí spadá zajisté pod pojem lidu; ale v jeho dílně není lidem on, nýbrž jeho učedník. Absolutní a pravý lid je jenom chudý lid; je to lid služek, tovaryšů a dělníků. Vedle toho je ještě pražský lid v daleko užším a lokálnějším významu; to je lid pražských kvítek, pepíků, dacanů, sígrů, pardálů, správných frajerů, štrycáků, holek, plyner, kroutilů, pasáků, voveček a pyšné staré páry, jež táhne za zvuků Castaldomarše:

My sme ta stará pára,
nás zná už celá Praha.

Konečně i vojáci jsou v jistém smyslu lid, a jejich písně, jako “Když jsem stála na pavlači” nebo “Až já budu mrtvola”, patří nejen mezi nejdůležitější dokumenty poslední války, nýbrž i do sbírek pravé lidové poezie.

Není mi známo, je-li vedle zpěvů revolučních písní nějaká specielně dělnická lidová poezie; znám jen onu starou elegii “Havíři, havíři, hluboko fáráte”, dlouhou a smutnou píseň, jež se dožila programově třídní variace:

Měla jsem milého
sobě upřímného,
on se dal do sboru
rudých sociálů.

Načež je refrén:

Nazdar, nazdar, nazdar,
ještě jednou nazdar,
on se dal do sboru
rudých sociálů.

Celkem vzato však tzv. uvědomělé politické přesvědčení není zrovna zdrojem zpěvné inspirace; lidová poezie bude vždy spíše mluviti o červeném šátečku než o rudém praporu a bude spíše opěvovati nešťastnou lásku než třídní nenávist. Revoluce a nenávist jsou vhodnými tématy jenom pro umělou poezii; co se lidu týče, drží se nadále modrých očí, cestičky za milou a jiných prastarých faktů s konzervativností hodnou podivu.

Mimoto lidová píseň je vždy víceméně osobní; může se zpívat sborem, ale nikoli davem. Lidová píseň říká vždy “já” nebo “ty”, ale neříká “my ; lidová píseň třeba povídá, že “když sem šel včera kolem zahrady, viděl sem tam dvě, dvě růže červený, nebo že “když sem šel vod vás, byl překrásnej čas”, – což, jak vidíte, je velmi vzdáleno jakéhokoliv kolektivního nástupu událostí. Řekne-li lidová píseň “my”, jsou to jenom dva, jako byli ti, co na ně “spadl lístek z javora”. Lidový člověk, ponechán sám sobě, je neporušitelně individualistický; je zamilován, cítí se sirotkem nebo žaluje na “přenešťastnou chudobu”; vždy je to intimní a osobní událost, jež se vylévá ulevující melickou samomluvou.

Když jsme si takto omezili oblast lidové poezie pražské, měli bychom přikročiti k metodickému roztřídění materiálu. Bylo by svůdné roztříditi jej na poezii fabrickou, poezii domácí, poezii vojenskou a tak dále; nebo na poezii milostnou, jako je “Ó lásko, lásko fórová”, a reflexívní, jako je “Nám je to volný; nebo na poezii ušlechtilou, jako je “On zapomněl na dobu naší lásky, a nízkou, jako je “Ó Emane”; na poezii dlouhou čili pracovní, která se zpívá při praní prádla, jako je “Stavěli tesaři zedníkům lešení”, a poezii taneční čili bakchickou, která se zpívá při tanci:

– a vocaď je to šecko tvý
a pocaď je to šecko mý,
Pepíčku Vančurů
já ráda tancuju,
a vocaď je to šecko tvý…

A pocaď je to šecko mý; proboha, dost už, neboť se mi točí hlava. Točte se beze mne, pardálové, točte se pěkně dokola, dyť vám přece zahraje haťapaťa kapela; nás však ponechte tichým radostem literárního studia. Tedy bylo by možno třídit zpěvy lidu pražského podle různých konkrétních pojmů; avšak postupujíce opatrně oblastí dosud nevyšetřenou omezme se na skromné, bezbarvé a klasické rozlišení poezie obecné a poezie zvláštní. Poezie obecná jsou zpěvy obecného lidu, jež vyslovují všelidské city. Poezie zvláštní je rázu spíše lokálního, stavovského nebo časového. “Modré oči, proč pláčete” je poezie obecná, neboť modré oči pláčou v každém domě a každém poschodí. Píseň “Ach ty pražská porodnice” však vyjadřuje city daleko méně obecné a “Pasáci, pasáci” nejsou jistě intimním projevem širokého lidu. “Hory, doly černé, vy znáte bolest mou” je poezie obecná; “Sebrala patrola tu Kamilu hezkou” je poezie zvláštní; dokonce velmi zvláštní. Poezie obecná se zpívá nejvíce v kuchyních, pochází většinou z venkova a překonává generace. Poezie zvláštní je spíš lokálně pražská, zpívá se v nočních lokálech, mívá – jako mnoho slov v argotu – jen krátkou dobu oběhu a brzy vychází z módy.

Avšak když už jsme u třídění materiálu, budiž řečeno, že je nemožno zjišťovat jeho autentičnost a textovou správnost. Každá pražská píseň koluje v nesčetných variacích; často jen jádro je lidové, a k němu se připojují umělé dodatky ze šantánů nebo ze šestákových edicí, které ke všemu udávají i fingované jméno autora. “Točte se, pardálové” má aspoň pět pochybných otců; “Lehké děvče aneb Sebrala patrola” má dva, a “Pražskou porodnici” prý složila slečna Marie Kalinová. Pohříchu neznám žádnou slečnu Marii Kalinovou; je to asi jeden z pseudonymů pražského lidu. Znalci tvrdí, že píseň “On zapomněl na dobu lásky naší” vyšla prvotně v Ladě; ať to zjistí, kdo má odvahu pročíst dvacet ročníků Lady; já to dělat nebudu.

Učinivše takto zadost suchopárným povinnostem metodickým, osvěžme svou mysl a zapějme si “Ať ať ať ať ať je to jako lať”, načež přikročíme přímo k pražské poezii obecné.

Je tomu tak, že se před léty zpívávalo víc; nebylo řinčícího nádobí, nad kterým by nehlaholila Marie, nebylo podlahy, nad níž by Anna neopěvovala svůj přenešťastný osud, ani nebylo spravované punčochy, do které by Julie nebo Fany nevezpívala hoře svého srdce. Zpívalo se kdysi víc; patrně byl tehdejší svět daleko veselejší, chci říci daleko smutnější; neboť byly to většinou velmi smutné a beznadějné písně; vězte, že obecná poezie je skoro bez výjimky milostná.

Je to zvláštní a nepochybný úkaz: lidový typ lásky je láska nešťastná. Marie nezpívá, že si ji namluvil Pepíček a že budou mít do roka veselku, nýbrž že Pepíček s modrýma vočima chodí za jinou. Anna, drhnouc podlahu, nehlaholí, že chce na výlet do Stromovky, nýbrž že netouží po ničem jiném než po tmavém hrobu. Nevím, je-li to proto, že každá Marie podle statistiky a z jakési sociologické nutnosti miluje nešťastně, či spíše proto, že nešťastná láska připadá Marii poetičtější nežli šťastná láska. Končí-li se román pro služky obyčejně kýženou svatbou, končí se píseň služčina zpravidla tmavým hrobem. Marie zpívá, jak se zdá, proto, že cítí poetickou soustrast sama se sebou. V podstatě nebývá Marie bytost hluboce melancholická; naopak, člověk by častěji soudil, že je to drbna a řehtačka. Nuže, chce-li se Marie povznésti do vyšších sfér (což konečně je nejserióznější úkol poezie a hudby), povznáší se do oblasti smutných a bezútěšných citů; ničím se necítí tak zušlechtěna jako vyhlídkou, že záhy bude ležeti v rakvi s věncem na hlavě. Svět poetických představ bývá poněkud hrobový.

Hory, doly černé,
vy znáte lásku mou, vy znáte těžké boje, co trápí srdce moje
pro lásku fórovou.

Hory a doly černé jsou, jak se zdá, vůbec dobře informovány o celém případu:

Vy znáte hocha mého,
který mě míval rád, vy znáte nevěrného, vy znáte falešného,
který mě oklamal.

Píseň kupodivu nepraví, jaké měl ten falešník oči, nýbrž pokračuje přímo dále:

Kdo mě teď bude líbat
a kdo mě potěší? Já vadnu jak ta růže, mně žádnej nepomůže,
mě svět už netěší.
A až mě položíte
do země studené, pak na můj hrob mi dejte, pak na můj hrob mi dejte
uvadlé lilie.

Ano, Marie; slibujeme ti to.
Co jsem milovala, to je pryč,
to se nenavrátí nikdy víc.
Co jsem milovala tak ráda,
to mně jiná flundra přebrala.
Milovala sem já Pepíčka,
ten měl krásný modrý vočička.

Náhle, snad v horečce lásky, zapomíná nešťastnice, že je navždy zrazena:Až von se z ciziny navrátí, von mně ty večery ukrátí.

Avšak nikoliv; šalebná naděje stejně náhle hasne; nezbývá nežli hrob.

Co mně dáte s sebou do hrobu?
Můj zelený věnec na hlavu.
A tu se mroucí panna upamatuje na jakousi podrobnost:
Já už nemám žánej věneček,
připravil mě vo něj miláček.

Jiná panna (obyčejně drhnoucí přitom schody dokonává láskou za melodie velice táhlé:

Milovala sem,
ale jen jednou v životě svém,
tou láskou horoucí,
vroucí a nigdá nehynoucí. (Bis.)
Matičko drahá,
vy nevíte, jak ho mám ráda,
přiveďte ho k nám,
dyť já ho ráda ze srdce mám. (Bis.)
Přivedla bych ho,
dceruško drahá, k loži tvému
pozdě již je však,
jinou miluje, jinou má rád. (Bis.)
Zvoňte mně, hrany,
mně voklamalo potěšení.
Pryč odešel v dál,
a mě přesmutnou zde zanechal. (Bis.)

Tato mroucí píseň mi připomíná jinou, jež líčí, jak “on ženil se, a já jsem se šla dívat”, s refrénem “ó loučení, ó loučení, mý srdýčko je celý zkroucený”; I tato historie končí se smrtí:

Šli z kostela a do kočáru sedli,
kočí slavnostně práskl do koní,
na malý věži zvonek smutně cinkal,
ach, ten mně jednou k smrti dozvoní.

Jednou i mládenec umírá z lásky, když byl zjistil, že “vokolo Vyšohradu teče vodička (bis), vokolo ní zelená se (bis) travička”, a když tam viděl svou milou, svou panenku rozmilou s jiným stát. Oni si tam o něm povídali, že oni mu truc natruc, že oni mu truc natruc dělají. “Jenom vy mně truc natruc nedělejte,” řekl na to ten mládenec, “raděj vy se s pánembohem, raděj vy se s pánembohem milujte.” poem> Jenom vy se milujte, a já budu spát (bis), muzika mně do hrobu (bis) bude hrát. </poem> To uvádím, abyste viděli, že řekne-li se “láska”, musí se říci také “smrt”.
Svět chudých lidí je tvrdý; nemůže se vždy pro lásku umírat; někdy se musí rezignovat.

Ó lásko, lásko fórová,
sprovoď mne ze světa,
pro tebe jsou utracena
moje mladá léta.

Avšak utřemež slzy svých modrých očí a hleďme s krajním sebepřemáháním dodat:

Nic zlýho tobě nepřeju,
šecko dobrý ti vinšuju,
abysi byl spokojenější,
ze srdce ti přeju.

Ano, neboť věz, nevěrníče, že chudobná holka ti odpouští, byť s pukajícím srdcem; být zrazován, toť pravěky úděl chudých.

Slunéčko za hory zapadává,
a mně má hlavička pobolívá,
bolí, bolí, pobolívá,
že na mě miláček zapomíná.
Za ženu, nevěrný hochu, si vem
panenku bohatší, nežli já sem…

Ó mužové! Ó krutí a falešní miláčkové! Ó modré oči, jež jste lhávaly lásku! V lidové poezii jen výjimečně zrazuje žena; v lidové písni je to většinou muž, kdo představuje živel nestálý, proradný a jaksi démonický, kdežto dívka je zrazována, trpí, odpouští a umírá láskou. Mohlo by se z toho soudit na mravní superioritu dívky z lidu; ale je možno, že lidová píseň jen proto drží palec ženskému plemeni, že jím je většinou zpívána. Avšak budiž tomu jakkoli: faktum je, že láska ani v chudobě netrvá.

Letěli holubi,
letěli přes hrudy,
můj milej se na mě hněvá,
že už mě nemá rád.

Všimněte si při této příležitosti, jak často a prostě se v lidové písni přiřazuje osobní zážitek k nějakému přírodnímu úkazu. Sluníčko za hory zapadává, a mne pobolívá má hlavička; holubi letí přes pole, a můj milý mne už nemá rád; nebo okolo Vyšohradu teče vodička, a má panenka tam stojí s jiným. Hoře lásky je stejně přírodní nebo kosmický fakt jako západ slunce, posvátný let holubů nebo věčný proud vody; lidská bolest je stejně nepochybná a reální jako tyto úkazy, a její místo je po boku přirozených věcí. My, kteří jsme se odcizili lidu, si netroufáme sdružovat své city a myšlenky s prostou přírodní skutečností; neřekneme například “Teče voda dokola, že senátor Prášek je politická mrtvola,” ani nezačneme svůj článek slovy: “Kolem pražských věží holubi se točí, a já nesouhlasím s profesorem Rádlem.” Pro nás ovšem nemá profesor Rádl pranic společného s holuby; pro lidovou poezii však dejme tomu nešťastná láska a jalovec mají něco společného, a sice tu okolnost, že existují, a že se dokonce poněkud rýmují:

Jakpak ten jalovec pěkně, pěkně voní,
že za mou panenkou jinej, jinej chodí.

Tajemná je moc rýmu, neboť jím se sdružují věci v nečekaný vztah. Málo se uvažuje o absolutní tvůrčí funkci rýmu, jež váže k sobě představy, které by se jinak asi nesetkaly. Zajisté není nic vnitřně příbuzného mezi mou milou a kaprem, ale rým, tento všemohoucí kouzelník a kuplíř, je spojí, neboť

kapr se ve vodě házel,
když jsem milou doprovázel
dnes – a zejtra naposled.

Avšak tu si ještě dlužno všimnouti zvláštní chronologie lásky; lidová píseň se nikdy neváže na datum historické, nýbrž přírodní; nezpívá například “Když padal úřednickyýkabinet, šel jsem se svou milou naposled, mcarára naposled”. Datum lásky i zrady je nadčasové; je nehistorické, protože je věcné. Stalo se to tehdy, když voněl jalovec nebo když měsíček svítil, když se házel kapr ve vodě nebo když spadl lístek z javora. Příroda je stále ještě nekonečně populárnější než dějiny.

Avšak odpoutal jsem se od věci; mluvil jsem právě o citech zhrzené dívky. Nuže, mohu dokázat z nesčetných pramenů, že nikdy není zrazována pro nedostatek krásy nebo vnitřní hodnoty, nýbrž jen proto, že je to dívka chudobná.

Přenešťastná chudoba,
ta mě s miláčkem rozvedla,
ta mě trápí a sužuje,
s miláčkem mě rozlučuje.
Včera mně máti vzkázala,
bych si na něj nemyslela,
že já jsem dívka chudobná,
jeho bohatství nehodná.
Ožeň se tedy, miláčku,
bys nezarmoutil matičku,
ty máš bohatství, a já ctnost,

a tu se končí píseň povzdechem nečekaně upřímným:

ta nepotrvá na věčnost.

Při té příležitosti vám musím vypsat jinou velmi známou píseň:

Stavěli tesaři zedníkům lešení,
na ňom se prochází moje potěšení.

Nejspíš to potěšení je pracující zedník.

Moje potěšení s modrejma vočima,
já bysem pro něho do vody skočila.
Do vody skočila, kde se kola točí,
to pro tě, miláčku, že máš modrý voči.

Mimochodem budiž řečeno: pozorujte, že lidová píseň nikdy neopěvá ňadra, jako činíval Vrchlický, ani pupek, jako Píseň písní, ani postavu ani rty ani vlas ani jiné tělesné atributy; vždy jsou to jen oči, zpravidla modré oči nebo někdy z osobních pohnutek černé oči; nikdy však šedé oči, zelené oči, bezedné oči, uhrančivé oči nebo vůbec jiný druh očí. Dívka nemiluje svého miláčka proto, že je statečný nebo že má nádherný tenor, nýbrž proto, že má modré oči. Lidový chlapík nemiluje svou panenku proto, že má “dlouhá stehna” (jako činí básník umělý) nebo “ústa rudá jako krvácející rána”, nýbrž jen a jen proto, že má modré oči. V tom se zračí zvláštní a málo uznávaná cudnost lidové poezie; umělá poezie pak se odlišuje od poezie vulgární hlavně svou cynickou nestydatostí. Avšak vraťme se k naší písni.

U studánky stála, vodu nabírala,
přišla jeho matka, vše jí vyprávěla.
A já místo vody nalila jí vína,
tumáte, matičko, za vašeho syna.
Za vašeho syna a za jeho lásku,
uvažte si syna doma na provázku.
Doma na provázku, na hedvábnej nitce,
aby se netoulal k chudobnej děvečce.
Chudobná děvečka mnoho zkusit musí,
lecjakýho flámu poslouchati musí.
Chudobná děvečka nic jiného nemá,
jenom tu poctivost, kerou nezachová.

Jiná píseň chudé děvečky ukazuje aspoň jakýsi záblesk naděje, že jsou světy lepší, než je tento:

Hradčanský hodiny smutně bijou,
ty mě s mou panenkou rozlučujou,
rozlučujou, nebojím se,
šak přijde hodina, vožením se.
Vožeň se, miláčku, spánembohem,
vyber si dívenku sobě roveň.
Na poctivost sem ti rovna,
ale na bohatství nejni možná.
Zafoukej, větříčku, přes ty lesy,
že už mě v tej Praze nic netěší,
těšívalo, už nebude,
bude mě těšívat na Žižkově.

Nevím sice, co má Žižkov tak podivuhodně oblažujícího; ale až už vás nebude nic na světě těšit, jděte na Žižkov a hledejte; anebo si sedněte na břehu řeky jako ta dívka, co

… na břehu seděla,
do tiché vody hleděla,
tam uviděla rybičku,
jak polykala vodičku.
Rybičko, ty jsi němá tvář,
já slyšela, že kouzla znáš;
víš-li, co trápí srdce mé,
pověz, kde můj miláček je.
Rybka se z vody vynoří
a takto k dívce hovoří:
Netrap se více pro něho,
najdi si hocha jiného.

Jinak to provedla ještě jiná dívka; ostatně je to malý skvost, který uvedu celý:

Spadl lístek z javora,
spadl na nás na voba,
poď, má milá, poď a vyprovoď mě
až do našeho dvora.
A já s tebou nepudu,
protože tvá nebudu,
ty si synek bohatejch rodičů,
a já holka chudobná.
Má matička pravila,
abych s tebou nestála,
a až přijdeš pod naše vokýnko,
abych tě pryč poslala.

A tu moudrá dívka zkrátka rozetne tradiční drama chudoby:

A já to neudělám,
protože tě ráda mám,
až ty přijdeš pod naše vokýnko,
celýho tě zulíbám.

Píseň pražského lidu je někdy záhadně nelogická; je nelogická jako život nebo láska; odporuje sama sobě jako živý a zamilovaný člověk. Prapodivně chlácholí milenec svou panenku:

Modrý voči, proč pláčete?
Dyť vy moje nebudete,
nebudete a nesmíte,
marně si na mě myslíte.

Nebo známá vojanská:

Ku Praze je cesta dlouhá, stromkama je sázená,
sázela ji moje znejmilejší, když tam za mnou chodila.
Sázela ji rozmarýnou, pěkným bílým jetelem,
a to na znamení naší lásky, že my svoji nebudem.
Dobrá, tedy nebudou svoji, když tomu sami nechtějí.
Já na vojnu, z vojny domů, ty seš eště svobodná,
na koho si, má zlatá Mařenko, na koho si čekala?
Čekala sem, můj Pepíčku, čekala sem na tebe,
až ty z vojny přijdeš do civilu, že my svoji budeme.

Tedy chválabohu, snad budou svoji; a píseň pokračuje:

Panímáma z vokna kouká, ptá se, kde je Mařena,
vona leží nedaleko dveří, má u sebe dragouna.
Tím snad je úmluva zpečetěna; avšak co to?
Vo hubičku sem ji prosil, vona mi ji nechce dát,
vona praví, že sou letos drahý, že je musí prodávat.

A nyní se v tom někdo vyznej, nebo se div tomu, že se dragoun dopálí:

Jinýmu si z lásky dala, a mně je chceš prodávat,
počkej, holka, světa proradnice, šak ty budeš litovat!

Láska je cit nevýslovný a matoucí; suďte sami, je-li možno vyjádřit milostný zmatek důkladněji nežli v této písni:

Žádnej, žádnej neví ani neuvěří,
po čem mý srdéčko ve dne v noci touží.
Touží, touží, touží, ale neví po čem

a najednou to ví:

– touží po miláčku, kerej je za potokem.
Co je za potokem, nejni za horama,

praví píseň celkem správně, ale hned dodává:

žádnej, žádnej neví, co je mezi náma.

Ne, to nepochopí nikdo; jsou to jakési záhadné totemické síly:

V tom příbramským poli, studánka tam stojí,
až v ní voda vyschne, tenkrát budem svoji.
Vona nevysýchá, a furt jí přibejvá,
můj zlatej miláčku, to nebude nigdá.

Málokterá umělá báseň by se vyrovnala iracionálnímu tryskání představ, které se rozpoutaly v písni o kočím:

Přišel k nám kočí, měl modrý voči,
von se mě vyptával, gde já spím v noci.
Já spím na půdě v samej peřině,
přijď se ke mně podívat k jednej hodině.

Až potud je děj celkem souvislý; ale o jedné hodině se to jaksi zamíchalo:

Voni tam přišli štyry nahoru,
ty tři sem shodila ze schodů dolů.
Jenom ten jeden, ten mi tam vostal,
jak si se, miláčku, jak si se vyspal?
Já sem se vyspal, ale jen málo,
mně se, má mršinko, vo tobě zdálo.
Voženil sem se vo svatým Jáně,
žena mně umřela na půdě v slámě.
Ubohá žena, co toho snědla,
dvě fůry ječmene a fůru sena.
Copak je do tý maličký ženy,
vona má sukýnky u samý zemi.
A dyž je rosa, vona chodí bosa,
vona si sukýnky celý urousá.

Na této písni by se dal školsky demonstrovat tvůrčí proces nastavování. Kolik básníků, kolik fejetonistů, úvodníkářů i řečníků sahají po nastavování, když jim jaksi došel první rozběh! Avšak my, zkažení intelektuálové, nastavujeme podle, pokrytecky a potajmu, aby to nebylo vidět; nemáme odvahy, abychom, když nám došla látka, spustili vesele a bez falešného ostychu o něčem jiném, třeba o tom, co toho snědla naše žena, nebo o čemkoli podobně nečekaném. My nastavujeme slova, ale lidová poezie nastavuje fakta; my předstíráme umělou souvislost, zatímco lidová poezie se oddává nesouvislé a přirozené hojnosti. Jiný takový příklad máte ve veleznámé písni:

Červený šátečku, kolem, kolem se toč,
má milá se hněvá, já ne- já nevím proč.
Ať se hněvá, to našeho mládence nerozhází.
Když si chce namlouvat, ať jen, ať jen v noci,
aby neplakaly moje modrý voči.
S tím pláčem to nebude tak zlé.
Moje voči, ty sou jako, jako šmolka,
do těch se zakouká každá hezká holka.

A najednou:

Když sem šel cestičkou lesem, lesem sem šel,
usedl sem si tam pod ja- pod jalovcem.
Jakpak ten jalovec pěkně, pěkně voní,
že za mou panenkou jinej, jinej chodí.
A zničehonic spustí oklamaný mládenec:
V Košířích šenkýřka pivo, pivo nese,
tumáte, mládenci, napí- napíte se
a tak dále.

Někdy je zase jen refrén v osvěžujícím rozporu s textem, tak jako v písni “Když sem šel včera kolem zahrady, viděl sem tam dvě, dvě růže červený, kde se trochu staropanensky káže:

Která panenka je trochu poctivá,
ta se mládenci zdálky vyhejbá,

k čemuž refrén neočekávaně dodává:

červen, srpen, září, šecko se to páří,
červen, srpen, září, zdálky vyhejbá.
A když se už jemu vyhnout nemůže,
tu se začervená tak jako růže,
červen, srpen, září, šecko se to páří,
červen, srpen, září, tak jako růže.

Nebo jiná píseň, pražská variace na staré téma:

V zelenom háji dva se hádají,
jeden druhýmu vinu dávají,
halihalo, halihalihalo,
jeden druhýmu vinu dávají.
Jenom ty, hochu, tys toho vinen, tys mě napájel červeným vínem,
červeným vínem, bílou rosolkou,
já sem mohla bejt dodnes panenkou,
halihalo, to se to líbalo,
já sem mohla bejt dodnes panenkou,

já bejt panenkou a ty mládencem, mohli jsme spolu chodit pod věncem, halihalo, to se to líbalo, halihalihalo, chodit pod věncem.

Zvláštní skupinu tvoří lidové písně baladické, jež se zvláštní pochmurnou zálibou se obírají tématy strašidelnými a mrtvolnými. Sem by patřily i jarmareční písně, jako je ta o strašném zániku hodináře v Bráníku; avšak to už by byla jiná kapitola. Sem patří známá válečná:

Až já budu mrtvola,
pámbu si mne zavolá,
řekne, co seš za vola,
že je z tebe mrtvola.

Není dobře známo, kde se vzala jiná balada:

V Šanghaji v hostinci U vola
dala si vařit čaj mrtvola,
a když jí ho nenesli,
utekla na hřbitov se seslí.

Zato zcela typická a nepochybná je tato balada:

Kdyz bouře burácí, šecko se vobrací,
šecko se vám třese i v tom tmavým lese.
Na hrobě dívka dlí, vočka má ubledlý,
bledá co mrtvola miláčka volala:
Vstaň z hrobu, můj milý, vstaň jenom na chvíli,
vezmi si mě k sobě.. věrna budu tobě
Tu z hrobu slyšet hlas : Netrap, dyť sejdem se zas,
potom nás bůh spojí a budeme v pokoji.

Následující variace na totéž téma ukazuje, že ve veškeré poezii záleží více na zpracování nežli na látce:

Šla Andulka pro vodu, mcarara, stavěla se u hrobu,
Honza vytáh z hrobu ruku, zatahal ji za nohu. (Bis.)
Co, Honzíčku, co děláš, mcarara, že mne za nohu taháš?
Dycky sem ti říkávala, ať mne za ni netaháš. (Bis.)
Ať tě tahám nebo ne, mcarara, dostaneš se do nebe,
mezi svatý chundelatý, co tam dělaj hehehe. (Bis.)

Tyto poněkud nedůstojné sloky už nás přivádějí k vlastní poezii pražské, k písním, ve kterých už není památky po věrném milování, po stesku venkovské dívky, po hoři lásky, po ptáčcích a studánkách, po růžích a věčné přírodě; nanejvýš ještě

na Pan-kráci,
tam na tom vršičku, je tam pěkný
stromořadí,
měl sém holkúú
namluvenou, ale inej mně za ní chodí.

Nuže stoprocentní pražský mládenec nechce umřít potupnou smrtí z lásky:

Vy mlá-denci,
kerý ste jako já, nemílujtéé
dovopravdy,
pomílujtéé,
pošpásujte, ale lásku jim neslibujte.

Ani pražská holka to nebere tak tragicky; slyšte ji, jak střízlivě a zkušeně promlouvá:

To je ten frajér, co sem s ním včera stála,
a von na mně chtěl, abych ho milo-vala.
A já mu řekla, voni sou tůze mladý,
dou raděj domů, šetřej si svýho zdraví.
Zapomeň, hochu, zapomeň na lásku svou,
zapomeň na mě, na flundru ucouranou.

Je to nesentimentální, proradné, divoké frajerství na obou stranách; tady už se nezpívá “Až budu v černé zemi v tom tmavém hrobě spát, srdce mě bolet nebude, oči nebudou lkát”; tady se junácky pohodí hlavou:

Dyž muzika hrála,
zdrápaná se smála,
dala zlatník muzikantům,

pak si zazpívala:

Vopustil mě můj milej,
aj což na tom, bude jinej;
vopustil mě můj milej,
bude jinej.
Vopustila mě plynera,
aj což na tom, bude jiná,
vopustila mě plynera,
bude jiná.
Dám si zahrát pěknej kvapík,
že zas bude jinej chlapík,
dám si zahrát pěknej kvapík,
zatočím se dokola!

Zatoč se dokola, zdrápaná; mnoho něžností ti tvůj chlapík nenašeptá, ledaže by překonán láskou spustil:

Toč se, můj sajrajte, toč,
a nerozlam mi kolotoč.
Stará, stará, míchej to,
ať se nám to nepřipálí,
stará, stará, míchej to,
ať se nám to nespálí.
A takovou, takovou, tu já mám rád,
baculatou, tlustou,
kudrnatou, hezkou,
takovou, takovou, tu já mám rád.

Ale i pražské dítě má své slabé chvíle; zapláče nad sebou, zakvílí nad svou holkou; vzpomene si, že je sirotek

v Praze rozený,
otce nemám, matky neznám,
sem vopuštěný.
Tam v červeným domě,
co na Slupech stojí,
tam je dítek na tisíce,
otce neznají.

Jeho život je těžký; je to život slabého pastýře ve světě plném nebezpečí.

Pasáci, pasáci, co vy to děláte,
že vy svý ovečky tak špatně hlídáte ?
Dyby se ztratila ovečka některá,
šak vy ji najdete u pana Drašnera.
Pan Drašner má ovci zavřenou v direkci,
ale i na chudáka sirotka je nalíčeno:
Dyž pasáka chytnou, čtyry dny mu dají,
do čtyrky ho zavřou, šupem posílají.
Co se ovečky týče, žaluje sice, že
cestička moje je tuze tmavá,
já bych tam nechytla žádnýho frajera,
ale pak spustí vítěznou píseň:
Carararajrá, chytila sem frajera!

Avšak taneční a vítězná píseň má svůj konec; ten konec je nemocnice, vězení a smrt, a písně lidu pražského doznívají několika baladickými čísly:

Vězení, ach vězení, pouta mý sou studený.
Já tu čekám den co den, brzo-li se ozve klíček ten.
Tu přijde pan žalářní, volá meno moje, přímení :
“Máte jíti nahoru, máte tady ňákou návštěvu.”
Tu mně vedou, nevím kam, po těch chladných chodbách sem a tam.
Dyž sme přišli nahoru, má milenka sedí u stolu,
bílej šátek v ruce má, modrý voči sobě utírá.
Rodiče a přátelé zapomněli, Ferdo, na tebe.
Jenom já, tvá milenka, du potěšit tvého srdénka.
Dvě srdce, štyry voči, ty pláčou ve dne v noci.

Jiná balada se jmenuje “Prostitutka”:

Sebrala patrola tu Kamilu hezkou, vedla ji po Praze tou širokou cestou.
Tam na jednom rohu, stáli tam dva kluci, divili se tomu, že s patrolou musí.
Já nic neukradla, já sem eště mladá, zeptejte se na mě, zná mě celá Praha.
Na kameným mostě holka sebou trhla, přeskočila klandr, do vody se vrhla.
Do vody se vrhla, dělají se kola, je to prostitutka, tak jí není škoda.

A zjihlá strofa, jejíž pravost však E. E. Kisch popírá, dodává ještě:

Neposmívejte se, dyť se to nesluší,
třeba prostitutka, přece měla duši.

Třetí balada se jmenuje “Vinohradská nemocnice” nebo též “Ach ty pražská porodnice”; vyskytuje se v několika zněních, v nichž je těžko zjistit původní text.

Ach ty pražská porodnice,
jak si pěkně stavěná,
toho sem se nenadála,
že tam budu zavřená.
Když sem přišla k portýrovi,
ten mě vedl nahoru,
a nahoře paní bába,
ta mě vedla na školu.
Když sem přišla na tu školu,
byli tam jen andělé,
voni byli celé bílé,
stáli u mý postele.
Nebyli to andělové,
byli to tři doktoři,
rukávy maj vysoukaný
jako ňáký žongléři.

Další text je pochybný; ale uvedu aspoň jednu strofu:

Štyry vokna do ulice
a dvě vokna do dvora,
přijď, miláčku, podívej se,
jak tu ležím ztrápená.

Další apokryfní sloka udává, že je to synáček; budiž tomu jakkoliv: je to nový sirotek v Praze zrozený; jednou snad doroste v pardála a starou páru, a písně lidu pražského v něm budou žít dál, zatímco my odejdeme mezi svaté chundelaté, co dělají hehehe. Pak ať někdo jiný sebere nové písně lidu pražského.