Marnosti/XXII

V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
Oddav se smíchu, byl jsem tesklivým.
Rád nemám hluk a nezvykl jsem tichu,
pravdy jsem sok a lež je sokem mým.
Jsem mladý — přec však něčeho se bojím,
co v dlouhých nocích se mi zjevuje.
Tak uprostřed své generace stojím:
      duch, který neguje!

Mně schází prudká vášeň heretika,
jenž rozpálen je svojí negací,
klid papeže, jenž anathema říká,
chlad stoika, který se odvrací.
Jsem nedůvěřiv k svojí nedůvěře,
má skepse samu sebe užírá.
Propast zřím dole, kombinuje, měře,
— duch, který popírá!

Mé „ano“ v „ne“ se akcentem svým mění,
mé „ne“ zas v „ano“ tónem vyznívá.
Jdu s posměchem, však nejdu bez nadšení,
jdu s nadšením, — však to se vysmívá!
Sám nevěda, jsem zlý a dobrý časem,
      a v něze záští u mne prosvitá.
Jsem dumavý, — však mluvím lehkým hlasem:
      duch, který zamítá.