Marnosti/XVIII

Den smutný byl, já ještě smutnější.
„Ó, Pane, dej nám chléb náš vezdejší!“

I vstává bázeň zvolna v duši mé,
jak do oken nám líčí vítr ostrý;
pod nízkým stropem my se plížíme
ve sklepeních, kde bělají se kostry.
Z úsměvů našich morový jde puch
(jak prohnile to voní staré stěny!).
I našich hříchů umdlel zvolna kruh
a naše ctnosti dávno otráveny.

I vstává bázeň zvolna v duši mé
o denní chléb, jenž posílí a sytí;
o radosti, již vítat nevíme,
o mládí mé a touhy plné žití.
Hodovat?! Ne už! Jenom prostý chléb
v dusivém prací každodenních kouři.
A každého dne prudký srdce tep
a každého dne k posilnění bouři.

      Dny mrtvé však, já právě takový.
      Pod nízkým stropem zle se hladoví.