Lyrika lásky a života/Balada tulácké noci

Vlahá noc… A všeho škoda.
Jak jsou matná gesta cizí.
Zástup zvolna noci mizí,
páni, dámy, ekypáže,
ten, kdo nabídnout moh' páže,
ale který nenabíd.
Tuláků dvou zbyla shoda:
možno hýřit, bouřit, žít?

Tulák věří v svoji říš':
Venuše chrám ten je všude,
v travách parku, v krčmě chudé,
ve tmě obřích budov blíž.
Chodců pozdních refrén známý
k Venuši zní modlitbami.

Tulák potulnou zří paní
v šeré záři svítilen.
Velké oči hladem hoří,
bože, zdali do svítání?
Vůně dech tak prudce vane.
Lze se okouzlit jí, pane?
Nikdo nevzplá, otráven,
láskou k té, jež čeká, volná?!
Otázka ta směšně bolná.

V lesku světel tmavší flór
vrouben zlatých vlasů zdobou.
Chodci mizí, město tichne.
A ta vůně marně dýchne
v zapředený rozhovor.
Zítra svátek velkonoc. —
Hlad jen jitří vášeň obou.
Nepřijdou už jíní muži
v knoflíkové dírce s růží?
Nikdo? Jak ta skončí noc?