Lyrika lásky a života/Balada o lásce, jež odešla

Nevidně povrch se čeří
skrytého zálivu vody.
Duše má ještě věří
v příchod lásky a shody.

Ve vodě zrcadlí se
štíhlé a bílé břízy.
Vyčkám tu, háj kde tmí se
šerem své zelené řízy.

Nehybně v mrtvém snění
v průzračné vodě stín střehu,
půjde-li v zamyšlení
po tom, kde sedím, břehu.

Melancholickým tichem
nahnutý sedím k tůni,
otráven vlastním smíchem
a vodních růží vůní.

Jak jsem jí ublížil krutě, —
rány tím sám si však dával.
Kajicně, nepohnutě
tak nikdo by nevyčkával.

Pozná-li šat můj černý,
ztřísněný pískem a hlínou?
Klid je tak bezeměrný,
dny, noci jak jdou a minou.

Půjde-li v zamyšlení
po tom, kde sedím břehu?
Skončeno všecko není?
Možno tu vycítit něhu?

Přijde-li, uvidím v hloubi
pohled, jenž dobolívá.
Mrtvé se ozývá doubí —
přece — a v dálce kdos zpívá.

Nesmět se ohlédnout věčně,
zbabělý za svou vinu; —
přijde-li jednou, — já vděčně
trest přijmu, než touhou zhynu.

Z mých zád mech vyrůstá žlutý
a stříbrné řasy z mé hlavy,
já čekám dny nedotknutý
a dívám se v hloubky stín tmavý.

Nejde a nejde a nejde…
Její krok nezašustí…
Ale zda bolest má přejde? —
Musím tu v zem už vrůsti?…