Les

Pojd se mnou, písni má, pojd, já vím na úskalí,
kde plný divizny jest vlhký les a malý,
kde zlatou mízu svou kol borovice roní.
Jest jitro, všecko spí; jen tráva kolem voní
a svěžest ve vzduchu, již všady srdce cítí,
ve perlách bohatých do mechu bude dštíti.
Pojď, tu chodívám rád a hroužím se v klín boru,
kde ticho hluboké se pouští do hovoru
a život vykládat mé snící duši začne.
Pojd, člověk cítí tam ve tísni větví mračné,
v jich spletu svatebním a mateřském jich stínu,
že hnízda houpají a duši ve svém klínu.
Pojď zřít, jak pučí vše a jaro jak je matkou.
Teď chvíle příhodná, (já často chvíli sladkou
jsem zakusil tu již a maně, bez hledání)
v lese, jenž před sluncem a před větry vše chrání,
zřel, jak se houpají barvínku ve květu,
jak párek motýlů — dvě sloky sonetu.