Lešetínský kovář/XV.

Lešetínské zvony slyšet valné hony,
přes pole a háje zní ten svatý hlas,
hlaholí tak jasně, hlaholí tak krásně —
Brzy uslyším vás, milé zvony, zas!

Když jsem v cizí straně do ztýrané dlaně
skládal čelo, péčí těžkou schýlené,
často k duši zprahlé zavanul mi náhle
stříbrný váš hlahol, zvony milené!

A ten vanot sladký zanesl mne zpátky
mezi rodné hory, v tiché údolí,
kde mi věží rudou nad vesnicí chudou
kynul známý kostel mezi topoly.

Zjevila se letem pod jabloně květem
kovárna ta stará, chaty okénka, —
křišťálem se třpytí, v nich se směje kvítí,
vyhlédá jak růže krásná dívenka…

Tu vždy nová síla do paží se vlila,
vzchopily se opět, ráz tu stíhal ráz,
a v tom kladiv hřmotu jako rajskou notu
s nadějí jsem sladkou, zvony, slýchal vás!

Konec krušné píle, dosáhl jsem cíle,
brzy rodnou vísku opět pozdravím.
Bystře noha kráčí — kéž mám křídla ptačí,
abych doletěl k těm horám modravým!

Zda jsi pro mne lkala, věrnost zachovala,
kterous pod jabloní tenkrát slíbila?
V radosti a plesu prstýnek ti nesu,
choval jsem ho věrně, dívko rozmilá.

Na ruku prstýnek, z rozmariny vínek
přináším ti, drahá, na heboučký vlas;
šťastnou ruku dvojí na čas věčný spojí
Lešetínských zvonů jasný, krásný hlas!