Kuřata obroční

Údaje o textu
Titulek:	Kuřata obroční
Podtitulek:	Vzpomínka z mladších let
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 241–253. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Vesna 1882
Licence:	PD old 70

Čas i požadavky jeho stále, někdy i náhle se mění.

Nejlépe se zajisté o značných těch přesvědčíme, všimneme-li si obvyklého, ba i úřadně zavedeného způsobu žití na venkově asi před půl stoletím.

Tenkráte rolník požíval pramálo svobodné vůle. Staral se a lopotil, ale ponejvíce jen, aby milostivé vrchnosti vyhověl: jeho vlastních potřeb málokdo si všímal, obzvláště, vládl-li nějaký bezcitný úředník na panství právem.

Vytrpěli tedy toho času poddaní mnoho, a více ještě nežli hmotnou škodou trápíváni bývali všelijakými požadavky, jež jim času ubíraly; a právě takováto ztráta času přiváděla zase lid ke hmotné ztrátě, aniž si toho byl vědom.

Jakých to všelijakých robot, posýlek a zaměstnání lidu venkovského pro panskou potřebu!

Tu nebývala platná žádná prosba za odklad na příhodnější dobu, tu nezbývalo než rychlé vykonání byť i panské zvůle, když rozkaz došel. Jest-li někdy z pilného konání takovéto povinnosti poddaný škodu měl, nebo značnou ztrátu na vlastním majetku utrpěl, po tom se „panští“ neptali.

Jakých to všelijakých dávek a úslužností, jež poddaní vrchnosti plniti musili!

A nejen vrchnosti samé, mnohdy i úředníkům jejím. Jen některé tu stůjte dokladem. Někteří dvořáci a zámožnější sedláci povinni byli vrchnosti psů honících vychovávati; mlynáři na panské mlýny dosazení odváděli nejen úrok peněžitý do panských důchodů, nýbrž byli také povinni pro panskou potřebu jistý počet vepřů vykrmiti; sedlákům bylo panské role obdělávati, obsévati a úrodu sklízeti, pro vrchnosť, úředníky její i sluhy dřevo svážeti, a panské pivo do vesnic vyvážeti. Domkařům a chalupníkům příslušelo páliti uhlí pro panské kovárny, v tisícerých věcích přisluhovati, pro panské kuchyně naznačený počet raků nalapati, tolik a tolik kop drobných ptákův a nějaké jeřábky za dozoru myslivcův a hajných nachytati, a při větších honbách zvěř jim nadháněti; jiní měli medu ze včel odváděti, hub, jakož i jahod, malin a černic v panských lesích sbírati, dříví klestiti atd. atd.

Mezi takovéto předepsané dávky patřilo též odvádění kuřat obročních, jež za dřívějších dob někteří sedláci povinni byli písaři obročnímu za vepsání zaplacených daní do seznamů čili rejster a za podobné zápisky jednou za rok přinášeti. Za doby, kterou já již dobře pamatuji, dávka tato připadala purkrabímu.

Nebylo-li u nás v domě — totiž v purkrabství — po celičký rok mrzutosti, tož zajisté k nám zavítala, když z venkova přinášeli otci mému kuřata obroční.

Předně se mrzívala matička má, když některá ta robotěžka s pantovnicí na zádech do domu vstupovala. Na pozdrav se z pantovnice ozýval všelijaký tesklivý pískot, mnohdy i řevnivý kvákot; když pak pisklavé to zboží z pantovnice vyňato bylo, rozléhal se z každého koutku na dvoře. Aby všelikému přelétání zdí a parkanů zabránila, dobrá matička má každému kuřeti, jež robotěžka z pantovnice vyjímala, hnedle křídla zastřihovala; ale zabíhání a zalézání tím přece nezamezila, ač aspoň na počátku větší čásť kuřat do posady umístěna bývala. Obyčejně se domácí přesvědčili, že v posadě krvavé šarvátky kuřat ještě krutěji dopadaly, než když jim částečná volnosť ponechána byla. Že takovým šarvátkám nebylo lze vyhnouti, rozmrzelo vždycky matičku; tatíček se rozmrzel, že se maminka mrzela, na to písař se rozmrzel nad neustálým kvákotem a naším, totiž dětským, křikem; služka se rozmrzela, že má pisklouny opatrovati; drvoštěp robotěž se mrzel, že je má se služkou sháněti: a tak se všichni venkoncem mrzeli, jen my dítky ne a ten náš psík, který proti obyčeji svému náramně a neustále štěkal, jakmile se obroční kuřata objevila na našem dvorku.

Podobalo se, že jemu bývalo právě tak náramnou radostí rozeštvati hlasným štěkotem kuřata do všech koutů, jako nám dětem bylo radostí hledati a sháněti je po všech prostranstvích, dvorcích a zahrádkách celého zámeckého kopce, vyklouzlo-li náhodou některé ze dvora.

Byla to věru divná podívaná na tu spřež z celé vsi, někdy i z několika vsí jednotlivě sbíranou. Tu vysokánský kolohnát šlapal po šíjích slaboučkých, sotva dobře opeřených kuřáteček; tam zase dva kohouti zachytili se takovou silou do sebe, že ze hřebínkův i podbradků zrovna krev kapala; bojácné slípečky zastrkovaly hlavy jedna pod druhou, aby ušly ostrým klofcům rozkacených kohoutův: a vše bývalo provázeno zlostným kvákotem, úpěnlivým pískotem, ustrašeným kdákáním, utišujícím škrčením a tesklivým nářkem. Zvykati si ve společné posadě bylo zajisté kuřatům nejtěžší. V posadě zvítězili vždy ti drzí, zlomyslní. Bylo se čemu diviti, když si takový kokeš dlouhoň s opovážlivou hrdostí vyjel na slabšího druha; ač viděl, že mu ten menší vyhýbá, pronásledoval jej přece a vytrvale, cpal se násilně mezi kuřata až ku vyhlídnuté oběti, a nikoliv s náruživým vztekem povstalým snad nějakým odporem, ale s chladnou neustupností, se tvrdošíjnou zarytostí pokaždé ťal silným zobanem v totéž místo a neustal ani tehdy, když oběť svou tak dokrvácel, že zkalenýma očima již neviděla. — Viděla-li jsem takového padoucha druhé pronásledovati, rozplakala jsem se obyčejně, kdežto bratr se snažíval chytiti nezbedu za křídlo nebo za ocas, aby i jeho za křivdy spáchané potrestal. Naléhavě prosívali jsme oba, aby k úlevě ostatních kuřat zlý kohout přišel pod nůž, ale prosbě naší nebývalo vyhověno.

Ten že je moc špatný, až prý se vykrmí, odbývala nás služka, a vypouštěla zkrvácenou oběť padouchovu na dvůr, aby se trochu zotavila; avšak zatím, co se tato ztýraná a dotrmácená na dvoře potáceti počala, zlosyn vyhlédl si opět jiného soudruha, a mrzká činnosť jeho opět započala.

„Tetičko,“ volávali jsme, „takového kokše hanebného vícekráte nám nenoste.“

„Milé dětičky, já musím bráti, jakého mi dají, a zase je musím odvésti.“

„Máte mu hnedle cestou krk zakroutiti, když je tak zlý.“

„Však na něj, dětičky, také dojde; nabrousí naň Lenorka také nůž.“

„Ale co naplat, když bude brousiti nůž i na druhé, a ty přece jemu nic nedělají, jenom on jim.“

„Tenkráte už jinak není,“ řekla tetka, „ale podruhé mi Stoklásková takového darebu dáti nesmí, však já jí to vyčtu.“

„Copak dělají u Stoklásků,“ poptala se maminka, „jsou zdrávi?“

„Děkujíc Pánu Bohu jsou až na babičku chuděru, ta má těžký záduch; ta vícekráte trávu šlapati nebude.“

„Té bude škoda v zemi hníti,“ prohodila maminka, „je to hodná žena, mám ji velmi ráda.“

„Však ona je také, vždyť ona to nevěstě přikázala, aby tuto slotu kohouta poslala, a to proto, že byl největší. Inu, mínila dobře, když také zle pochodila. Kdož pak věděl, že bude ostuda vyváděti takové nešváry. Však vzkázala Stoklásková i nevěsta poníženě ruce líbati. To jsou lidé uznalí, světa zkušení, ale tamhle u Urbánků, toť jsou jací — abych neřekla — chrapouni. Jak tatík tak syn, jak matka tak dcera zhlížejí vespolek, jako by už devátou dědinu zapalovali. Však od těch — račte odpustit — ani žádného pozdravení nenesu, od těch a od Chytilů. Když jsem přišla s pantovnicí k Urbánkovům na dvůr, volala Urbánková na dceru ze zahrádky: „Kačko, je tu Rybníčková pro kuře; podívej se, které by mělo tipec, ať nám doma nezdechne, raděj je pošlém purkrabímu.“ — Račte odpustiti, že jsem vám to tak vyložila, ale co je pravda, to je pravda, a já vždycky s pravdou ven. A ten starý skrbloň, ten jí ještě přisvědčoval. Je těch lidí všelijakého braku na tom světě, je. Ano, abych nezapomněla — u těch Chytilů jsou také podobného mravu, nejsou-li ještě horší. Přijdu tam, pozdravím, a on žáden nic, ani mne nepřivítali. Hospodyně jakoby mne ani neviděla, a hospodář povídá: „Slyšíš, nemáš tam nějakého zakrnělce, nějakého „králíka“, toho mu pošli; čím bude horší, tím lip, aby jej ani jíst nemohli. Já málo dbám, zví-li, od koho je. Kuře je kuře, mohu poslati jaké chci, to je na mé vlastní vůli, nikdo nám nepředepsal, jaké má býti, a jemu je každého škoda, jen toho nejhoršího ne.“ — Však bylo podle toho! Stála jsem jako zkamenělá. Myslím si: máš je vzíti, či nevzíti? Ještě je držím v hrsti a přemýšlím, a tu volá stará Chytilová z výminky: „Tetka Rybníčková stavte se u nás na slovíčko!“ — Já řku: co pak asi bude chtít? — „Tetka,“ povídá stará Chytilová, „to kuře, které vám naší dali, dejte mně; snad byste ho pro hanbu do města nenosila? A kdo ví, jestli by mu již cestou mezi druhými nevyšel dech. Tu máte tuto kačenu, — kuřat letos nemám — tu jsem já sama panu purkrabímu vykrmila, neboť jsem věděla, že ti mladí tak něco kují.“

Toť víte, že náš mladý do smrti panu purkrabímu nezapomene, jak mu dal poklasným a drábem tak řka na potkání vyšlohati, když tatíkovi vyťal ve zlosti pohlavek. Pamatuji se na to, jakoby to dneska bylo. Odstěhovali jsme se na výminku, a on nám zjistil světlo, teplo i chléb. Ale kdykoliv jsem nějakou tu tříštečku pod kůlnou sebrala, již mladá štvala syna, že mnoho spálíme. Jednou panští sklízeli z velikého dílu řepy a jeli zrovna podle našich, když můj starý vešel pod kůlnu pro roští, aby mi trochu mléka svařil — já jsem tenkráte stonala; — to již tu mladou zase pichlo v oči, a poslala muže na tatíka.

Tatík si nedal brániti, že to má upsáno, a že rozdmychání ohníčka na svaření trochy mléka není žádným plýtváním.

Mladý na to, že on je hospodářem, on že tady poroučí, a tak se pomalu chytili z ostra, až mu mladý vyťal pohlavek.

Tuto hádku purkrabí dílem zaslechl, a jen co mladý proti tatíkovi ruku nazdvihl, purkrabí nemeškal a než ruka dopadla, již stáli za ním dráb i poklasný, přehnuli si jej přes otépku roští a vyšlohali mu. Na to mu purkrabí vyhrožoval přísným trestem, kdyby nám na výmince něčím omálil a vše pořádně nevydával. Od té doby mladý nemůže přijíti purkrabímu na jméno, ale co nám přináleží ze strachu všecko dává. Již nejednou jsme se s mým starým za purkrabího pomodlili, že nám tak z nenadání a lehkým způsobem ku všemu pomohl. — „Tak, tady jeta kachnička — a pěkné pozdravení také vzkazuju. — — Ty slípečky chocholaté — jsou jako jedna — dala Tesařová za sebe a i za dceru; jsou z jednoho hnízda, nebudou teskliti, a že poníženě děkuje za to koření, že jí ty křeče v žaludku hnedle ustaly. Mladá Novotná že se za ten krásný vyšívaný víneček teprve nějak odslouží, že si jej bude tuze vážiti, že již děťátko na jméno svaté Františky pod ním pokřtili.

Stará Necitka že prosí — ale aby nepohněvala — bylo-li by možná nějaký ten cípek cibulový; — oni tak rádi pěry krupičné s cibulí — že by se ráda nějakým vajíčkem odměnila. Snad jsem již všecko vyřídila, — no a kdyby mi bylo něco v paměti uvázlo, tak se tady stavím až půjdu v neděli z ranní mše svaté.“

Kuřata byla umístěna, tetka Rybníčková si byla pochutnala na svačině, a matička jí ukládala všelijaké pozdravy a vyřizování. Na to šly ještě spolu do zahrady, natrhaly hojně cípů cibulových a petržele, nařezaly salátu atd., a to nejen pro tetku Necitkovou. Tetce Tesařové zase posýlala matka koření od křečí žaludkových, a pro starou Chytilovou vyňala z truhly tmavý šátek se světlejším okolkem. To za tu kachničku. — Již se Rybníčková rozloučila, ale od schodů se ještě vrátila. „Málem bych byla zapomněla. Moučková že se sem již dávno strojí, dá-li Pán Bůh v neděli že by sem ráda sjela s Dvořákovými, aby mohla ruku políbiti za tu pomoc v té její těžké nemoci.

Aby prý Pán Bůh na stotisíckráte zaplatil za všecko dobrodiní, ona že se stále modlí za jejich pevné zdraví. — Tak opatruj Pán Bůh! Ještě jednou s Pánem Bohem!“