Krysař/XXII

Krysař Viktor Dyk
XXI	XXII	XXIII

Údaje o textu
Titulek:	XXII
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, VIktor. Spisy Viktora Dyka XI. Krysař; Příhody. Praha: Fr. Borový, 1939 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tak ji našel krysař, který také hledal marně. Našel ji, zříceninu něčeho, co bylo. Našel ji, sedící v koutku a hrající si s pestrým vyšíváním, prací odešlé. Když vstoupil krysař k ní, ukázala mu chlubivě a dětinsky vyšívání Agnes. Poté vypukla znovu v smích.

Krysař vzal ji za ruku. Snášela to trpělivě, ale lhostejně. Jinak byla veselá; její šílenství bylo milosrdné.

Krysař čekal trpělivě. Snad, tak si říkal, přijde přece jasný okamžik. Co se stalo s Agnes? Bál se všeho, nevěda nic. Šílená jistě něco věděla —

Věděla o odchodu Agnes? Věděla vše?

Šílená se smála a hrála si. Žvatlala chvílemi něžná a pošetilá slova, slova lásky, která se skrývala dlouhá léta za mlčením a lhostejnými slovy. Mluvila s tou, které zde nebylo. Hladila vyšívání, jako by to bylo její hrdlo. A krysař čekal a čekal —

Vzal ji za ruku a snažil se ji příměti, aby mu pohleděla do očí. Vzpírala se; pak však povolila. Její oči se zahleděly na něho jako na někoho, s kým se nám podařilo provésti pěkný žertík. A vypukla znovu v smích.

Ale krysař nedal se zmásti.

Hleděl pevně do jejích uhýbajících očí. „Kde je Agnes?“ ptal se tiše a velitelsky.

Zasmála se znovu.

Stiskl více její ruce a jeho pohled spoutával roztěkané její myšlenky. Vracely se poslušně.

„Agnes odešla,“ smála se krutě stařena. „Agnes odešla do země sedmihradské.“

„Kde je země sedmihradská?“

„Jděte na horu Koppel,“ chichotala se šílená. „Jděte na horu Koppel; snad tam čeká?“

A vypukla v nevázaný smích, který krysaře mrazil. Vzpomínal na pohádku o zemi sedmihradské. Vzpomínal na večer, když ji Agnes vypravovala, Agnes s úsměvem děcka a s ospalýma očima. Chápal rázem, že je konec. Nechal Agnes vzít, a Kristián ji vzal; nechal Agnes odejít, a Agnes odešla. Bylo to vždy totéž.

Bezradný smutek sevřel jeho srdce sotva bijící. Dusil se pod svou bolestí. Tu jeho ruka nahmatala bezděčně nějaký předmět. Dotkl se svojí píšťaly.

Jak mohl zapomenouti na píšťalu? V ní je všechna jeho moc a kouzlo. Nechtěla kdysi Agnes, za prvého večera, aby vší silou zapískal na píšťalu?

Tehdy se bál; dnes se nebojí.

Nic není jiného, co by mohlo uleviti jeho bolesti. Nic není jiného, co by mohlo přehlušiti hrozný smích této šílené. Nic není jiného, co by mohlo pomstíti ho za Hameln. Ať si mluví konšelé o stu rýnských. Ne proto zazní píšťala krysařova.