Knihy veršů/Anně

Knihy veršů Jan Neruda
Matičce	Anně	N*N*

Údaje o textu
Titulek:	Anně
Podtitulek:	(R. 1856)
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Knihy veršů. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Grégr & Dattel 1873. s. 139–146.
Licence:	PD old 70

Co já zde pěju v bájném lásky dómu,
to pěju Tobě, — svému idolu,
a Tobě jen a více nikomu
lze porozuměti snad mému bolu.
Či stává mezi mnou a kýmsi pásky,
že porozuměl by kdo hloubce tísni,
a pohrobené za živa mé lásky
labutí písni? — Labutí písni!
Aj uzřel-li kdo, kdyže k umírání,
se labuť vrací v jasna^[1] samotu?
A slyšel-li, kdy v bolném klokotání
svou dlouhou, děsnou plaší němotu?
Kdy zmdlenou hlavu ku hladině kloní,
a chladné vlně lásku vřelou pěje,
a perutí svou umíráčkem zvoní
a poslední se akord v hrdle chvěje? —
Jak labuť pílí v klidnou samotu,
když žití zesláblý už proud se v srdci ouží,
tak duše má svůj bol, svou tesknotu
jen samojediné v Tvá prsa vylit touží;
jak labuť zmírajíc se v rodných vlnách koupá,
tak duše zpěvů mých se po Tvých vnadách houpá,
a k perlám vnad, jichž svit mé srdce často ukojil,
bych aspoň jednu perlu — perlu písní — připojil.
Nechť lyra má už ledajakou hude,
a peruť zpěvů mých už v dlouhé sirobě,
to aspoň píseň s perlou míti bude,
že zplozena je rovněž v kruté chorobě.

I.

„Budiž světlo!“ šumí mrtvou nocí —
divný jas jsem spatřil kolem sebe,
zřel jsem hvězdu, zřel jsem, Anno, Tebe,
v Tobě, Anno, zřel jsem celé nebe.

Však mé oko slabé zvyklé bylo
bezduchové noci, barev němotě:
tu mne nebohého vášní v lesknotě
nově osud vrhnul v náruč slepotě.

*

Vzhůru o hvězdu v hru zbujnou s nebem!
Nechť i ohněm shoří bledé líce,
nechť i prsa puknou v divém letu —
titanský zvěst nebyl báj mi více.

Že jsem nezápasil o Tebe sám jeden,
rozjařila jenom má se mysl smělá,
šťastnější Titanův dobyl jsem si hvězdy —
nebes pomsta teprv pozděj’ přijít měla.

*

V kotouči jsme kolem plesajících
první lásky doby zažili,
ze plesů se luzně mihajících
ples si svého srdce vážili.

Láska má se v krvi rozprouděné
víc a více v purpur zbarvila,
z tonů svůzně šumných opojeně
čarovnou kolébku uvila.

Kolíbám se výš a výše
v drahé, nadpozemské říše —
míjeli tu blaha dnové
létaví jak jarní snové.

*

Ty’s mně byla milá melodie
k písni duši tužbou plnící,
jíž mne peruť s vzduchem vlnící
vznesla v říše světův harmonie.

Kolem mne tu dštilo blahých tonů
na zem zvučným pádem znějící,
z tonů slastných, však i z bolných stonů
vzešel květův kruh se chvějící.

Dál a dál se kruh ten luzný volní,
sladkou růži má i Christi lacrimae,
a ten bledý zvonek lilje polní
něžnou zvoní píseň lásky mé.

*

Vysoká mně byla’s píseň lásky,
píseň písní, píseň Saloma!
Blahý já, že zřel jsem božskou krásu
smrtelnýma svýma zrakoma!

Hlava Tvá je oltář lásky stkvoucí,
vlasy hedvábná jsou opona,
čelo z mramoru to nejbělšího
nejčistější mysli záclona.

Obočí je milé houští, v jakém
zpěvný stan svůj slavík zarazí,
oko Tvoje nad jezero jasné
čistěj celé nebe obrazí.

Líce Tvoje sníh jsou nově padlý,
červánkovou září politý,
ústa jsou jak klenot korálový,
kolem perel vkusně ovitý.

Chůze Tvá je proutek dýmu z myrrhy,
po poušti tu větrem plynoucí —
ach, jakž může dát Tvůj obraz věrný,
komu barvou — slovo hynoucí!

*

Jak si květy s sluncem pohrávají,
po vlnách se světla houpajíce,
tak si prsa naše s blahem hrála,
v milý lásky klam se potápíce.

Jak si děti v křečovité přízni
šeptmo jakous báji povídají,
tak i my jsme v zlaté době znali
o věčnosti lásky pěknou báji.

II.

Mého ducha bujné horování
často u Tebe se zchladilo,
Tvému chladnému zas počínání
burácení moje vadilo.

Dáme-li led s ohněm dohromady,
taje led a voda brž se hárá:
obdivuji — ne snad styku vnady —
však že nestala se z lásky — pára.

Nevím, co mně lásku dobylo:
Krása ne, ni krásná taká slova,
jaká snílci dívkám šeptají:
chytřejších snad řečí forma nová?
vždyť se po těch dívky neptají!
To mou mysl často zlobilo. —

Z rozebírání těch rmutných stránek
smutná nejistota vybředla,
kolem mnohých tichých radovánek
černou síť si svoji upředla.

Neznám věčně žíznit, v nouzi neunavit,
věčně naděje své v sypký písek stavit,
s osudem psát na led umluvu.

Nejsem dítě více, bych snad sílu bájil,
že bych věčně obstál, věčně život hájil,
vise na kořenu v bezednu.

*

Dalo nebe bratry, dalo lásku,
byl jsem věru spokojen tak s nebem;
však to milé nebe zapomnělo
zaopatřit bělejším mne chlebem.

Těžko jesti s blahem loučiti se,
kde se vylučuji vlastním činem,
mnohem krutější však loučení se,
kde je vina na osudu líném.

Kaděj bych však po ulicích žebral,
raděj kletby lidstva na se kopil,
nežli bych snad u sobectví podlém
lásku svoji v bídy blátě ztopil.

Srdce mé jak struna vetchá puká,
naladěná k lyře ducha mého,
na níž divokrásné melodie
sněhobílá hrála Tvoje ruka.

---

1. Jasno, slovensky — jezero