Klíč/XIII

Jaké to chvíle přišly potom! Jak zlá noc! Jak mnohem horší ráno! Oběť nebyla tak lehká, jak myslila v prvé chvíli. Paní vily Dobré naděje občas klesala pod břemenem svého kříže. Jak vysvětlit svůj úmysl tomu, koho miluje? Jak ho uhájit, miluje-li sama? Vedla krutý boj. Tam horoucí slova, svůdný a velitelský pohled, široká, k objetí ochotná ramena. — Ten hrdý, vášnivý muž trpěl, cítila to. Jeho láska nebyla planým tlachem a chvilkovým vzplanutím.

A zde jen dvě malé děti — —

Zvítězila; s jakými obětmi, věděla pouze ona. Znala dobře, s čím se loučí; znamenalo to smířit se s chladným podzimem. A přece psala.

„— — Nemiluji vás už. Nemohu vás milovat. Byla to vůbec láska? Snad. Nemluvím už o ní. Nebudete na mne zle vzpomínat?

Jak můžete vy, který jste prošel světem, smířit se s naším nebohým koutečkem? Co zde? Vše je hotovo, odbyto. Odjeďte odtud; bude to mnohem lépe. Neříkám hned; to by bylo nápadné. Ale někdy brzo, máte snad nějakou nutkavou záležitost, která vás odvede jinam.

Přeji vám, abyste ji přivedl k šťastnému konci. Až se uvidíme (ne snad příliš brzo, obávám se), povíte mi o tom.“

Co ji stálo několik řádků! Hledala stále slova, která by vydráždila jeho hrdost! Pak roztrhala list; bolest z něho mluvila příliš zřetelně. Něco jiného, něco jiného! Psala znovu; náhle se dala do prudkého pláče. Ne! Bylo to nad její síly.

A druhý den zase ten boj.

Když konečně dopis odeslala, pocítila chladný klid; klid spíše z únavy než z vnitřního vyrovnání.

Odumřela něčemu.