Klíč/VI

Kdysi přišel Šop do vily a nikoho tam nenašel. Služka řekla, že paní je za vilou, u rybníčka. Šop se tam vydal.

Pod starým dubem u rybníčka seděla paní na lavičce. Seděla s hlavou skloněnou a zřejmě neslyšela jeho kroky, zabraná do hluboké melancholie.

Teprve když se Šop přiblížil až k ní, vytrhla se ze svých bolestí. Vstala rozpačitě, s nejistým pohledem —

Šop v něm četl slzy —

Zadíval se na ni důtklivě a tázavě.

„Plakala jste, milostivá paní —“ pravil tiše —

Pohlédla na něho beze vší rozpačitosti a dřívější nejistoty.

Byla to náhoda, že přišel? Bylo to více než náhoda? Cítila potřebu promluvit, svěřit se — Vše tak dlouho zamlčené ji dusilo — Neuleví se jí, zbaví-li se toho břemene?

„Máte pravdu; plakala jsem. A bylo proč plakat,“ odvětila hořce.