Jen dál!

Dál! — Močál tmavý jest pod luny paprskem;
a rychlé mraky svit večera bledý vpily:
Dál! přijít pokynul tmám černých mraků sněm
a záře oblohy se v půlnoční hloub skryly.

Čas minul! Rychle spěš! Hlas každý křičí Dál!
Nač vzdor své milenky chceš slzou obměkčiti?
Ten chladný, ledný zrak tě nežádá, bys stál,
tě volá povinnost a samota, sám býti.

Dál, dál! Ty pospíchej v svůj tichý, smutný dům;
ať hořké slzy tvé v krb pustý dopadají,
tam, bludných duchů sbor, ty hlídej stínů tlum,
jež z truchlých radostí si divnou přízi tkají.

Tam hvozdů uvadlých šperk přeletí tvou skráň,
květ jarní porosen pod tvojí nohou zkvete,
tam s duší, v které svět měl shasnout v mrtvých daň,
než s mírem ty, než noc se s jitrem, obejmete.

I mraky půlnoční v svém stanou pospěchu,
když zdmlený vichr ztich’, kdy měsíc v strž se stápí;
i moře dopřává svým bouřím oddechu,
mžik spánku vše tu má, co žije a se trápí.

Ty v hrobě spočineš! — Než v nic se roztaví
atomy, jimiž drah’ ti dům ten, sad, s tou plání
tvá lítost, vzpomínka, tvé dumy nezbaví
se hudby hlasů dvou, jednoho pousmání!