Idylla

I byla zuta, byla prostovlasá
a bosonohá usedla si v sítí,
já mnil, to víla, Bože, jaká krása!
i děl jsem: Nechceš se mnou v luhy jíti?

A vzhledla na mne zrakem, který kráse
vždy zbude i když nad ní zvítězíme,
„Je měsíc lásky, pojď,“ já děl k ní zase,
„jak tmí se stromy, jaká hloub v nich dříme!“

O trávu svoje nožky osušila,
a podruhé mne stih’ zrak její smělý,
ta sličná blouznilka se zamyslila…
Ó kterak ptáci v hloubi lesa pěli!

Jak břeh se chvěl jsa zlíbán vlnou jasnou,
když vyjdouc z rákosí přede mnou stála,
když viděl jsem ji divou, plachou, šťastnou,
přes oči vlasy, jak se jimi smála!