Hudba pramenů/Nebezpečí sklizně

Hudba pramenů Otokar Březina
Zasvěcení života	Nebezpečí sklizně	Cíle

Údaje o textu
Titulek:	Nebezpečí sklizně
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Hudba pramenů. Praha : Hugo Kosterka, 1903. s. 85–94. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Umění také má svou zsinalou horkost dne, heroism němého boje, kritické hodiny sklizně. Horečné chvíle spěchu před bouří, kdy umlká píseň na rtech ženců a kola pod zlatou tíží praskají v osách při odvážení úrody z nepřístupných míst.

Jako všechno vznešené úsilí člověka i umění je provázeno žárlivostí skrytých sil, nepřátelských duchu. Ano i zraky krásy, plné hvězd, brání se člověku svým zářením a dovedou slabého hypnotisovati v sen, ve kterém mu dílo vypadává z rukou. Tvůrci je třeba zápasu, duchového pohybu, ze hlubin vzhůru se valícího vlnění pramene. Je třeba, aby prací vyvinul si šířku a mocné sklenutí prsou, jež učiní hlubokým a klidným rythmus jeho dechu při vystupování a v nebezpečenstvích. Tak věčným sluncem do zlata ožehlé ruce geniů musely býti utuženy prací, aby měly sílu požínati vždy celý kruh obzoru jedním rozmachem kosy a ovládnouti čas jako vůz, zachycený za loukotě a zadržený na tak dlouho, až budou bratří hotovi s naložením snopů.

V nejvyšším paroxysmu práce, jako v ohni posledních polibků, tichne bázlivě hudba snu a hra; napjatá vážnost proměňuje tahy; světelné rány poznání bijí tu jako blesky; a smrt, s celou svou nádherou čekajících světů metá do žhavých tváří chlad svých soumraků. Ani v bouřích radosti a slávy, v hymnickém vytržení svobody, ve sladce oddechujícím zemdlení vítězství, neschází tento rys vážnosti, který dává všemu velkému v umění pathos modlitby. Je to stín tragické vzpomínky, který se mihl duchovou tváří? Odvěká hořkost z omezenosti sil člověka, která přepadá jako rána právě ty nejmocnější mezi námi? Mystické stigma, které poznamenává jako punc stupeň čistoty našeho zlata? Oslnění blesku z rychle otevřených a zavřených dveří věčnosti, z nichž dešť květů padl nám k nohám, ještě vlhký rosou serafických jiter?… Víme jen, že v této vážnosti provázející velké umění, vyjádřena je spojitost umělecké práce s ostatní prací člověka na zemi. Neboť i práce země, ta nejhrubší a nejpokornější, kde člověk a zvíře jdou vedle sebe v kotouči jednoho horkého dechu, má svůj pathetický rys, svůj lesk bolestné slávy, extasi sebezapomenutí, své opojení větru, mísícího duchový dech milionů a ve spáncích hřmění gigantského pulsu, jako resonance kovadlin, na nichž se tříští a formují světy, svůj sen všemohoucnosti. I z nejhrubších tahů, stržených prací, jako ze zprohýbané mříže žalářní bleskne zář duše, která byla přítomná při stavbě hvězd a trpí teď, zajatá.

Neboť i práce hmotná má svůj cíl ve věčnosti. I z jejích kolejí, vyrytých do černé země, pijí první ptáci duchového jara. V teskném hrdinství stojí práce, pokorná, na stráži proti smrti, hladu a slepotě živlů, z věku do věku udržuje vzrůstající rod člověka pro jeho tajemné cíle a stále hlouběji zasvěcuje ho v poznání země. Tisíce tváří vysušuje, tragická, aby svála jejich květ do jediné tváře, tisíce údů láme, aby dala omamná sálání liniím jednoho těla, žár jediné písni. Jdou národové v horkém svém dechu, jako matka jejich země, zahalená v oblaky, jež kolem její tváře se srážejí ve věčném mrazu kosmické cesty. Je možno zapomenouti, že za každý krok, který učiníte ku předu na své dráze věky, tisícové klesají vysílením? Snad je to i tato neodměněná, mlčenlivá bolest, neviděná v temnotách, kde bezejmenná množství pracují a umírají, která vtiskuje vážnost jasnozření hodinám tvůrčím, oněm slavným hodinám v životě národů, kdy v harmonickém bití světel raší zahrady ducha. Hle, ruka, jejíž všemohoucnosti se obdivujete, před jejíž dílem rostete v nadlidská vztýčení, v bratrství vyšších bytostí, tato ruka v pokoře prošla tisíciletími metamorfos; po věky učila se zápasiti s půdou, kamenem, dřevem a kovy a tisknouti je velitelsky v jich podstatě, nežli se vyvinula její úžasná stavba a sformovalo její svalstvo. Bičovaná ohněm nabyla jemnosti ruky slepců a, duchová, táhne teď nad zemí a jako vyvýšená znamení písma pro slepé čte její dějiny z uzlů skal a z pohybu ledovců a zdvihá se k písmu zlatých bodů na klenutí nebes. Gesto ženců a rozsévačů dalo jí onu lehkost, jež zachycuje v umění pohyb stromů větrem, mrazivá tetelení vod, let ptáků, světel, myšlenek a hvězd. Soustředěná moc zástupů, která v ní ožívá, dává jí magickou vládu nad zástupy; i tiší královským pohybem bouři rythmů a nebezpečná vlnobití duchů.

Tak v bolestech množství připravuje se zrození knížete nad dělníky, umělce, tvůrce, mudrce, rádce králů, tajemníka nesčíslných. Všech, u nichž práce pozemské orby a úzkost před nejistotou jejích žní mění se v službu ve vyšším duchovém řádu, do něhož země je vřetězena. Pozemské dimense se pro ně šíří v nesmírnost kosmických prostorů. Nové míry času a citu se zjevují. Z milionů sluncí soustředí se záření na jejich pracující ruce. Úkolem jejich bude lámati kletbu nepřátelství mezi dušemi. Budou hledati nových a nových slov pro lásku, když všechna posavádní se slila jako déšť po skalách srdcí. Obrazy nádhery budou ubíjeti ironickou výmluvnost zla, které nutí člověka zapomenouti, že jeho cesta vede ovládnutím přírody nad přírodu. Ve vznešených architekturách vdechnou život odvěkým snům skal a dají zrakům nový úžas nad slávou hmoty, řízené duchem. Vůle jejich jako hladina utišená bude zrcadlem nejvyšší vůle. Myšlenky jejich, tajemně citlivé, budou míti zázračnou jemnost oněch kyvadel, jichž nezmate otřásání nejbližšího okolí, ale která dovedou se rozechvíti katastrofami v dálce, zemětřeseními na ostrovech druhé polokoule, skrytým nebezpečím, které hrozí z věků kráse a síle rodu. V duchová bezvětří dřímoty a lhostejnosti nechají vpadnout jako bouři znepokojující hlasy tajemství. Budou budovati naděje pro miliony, nalézati vyšších měr pro radost a bolest a v důvěrných sděleních krásy odkrývati stále vroucněji smysl věčného dramatu, jež se odehrává v řadě za sebou následujících světů. —

S jakou odvahou a královskou opatrností budou si raziti cesty tito vyzvědači, vyslaní před národy do země zaslíbené! Jaká bude jistota jejich zraků a rukou, aby zachytili obrazy gigantských krajin, jež po věky spaly ve slavném tichu světla a mají se státi domovem milujících! Jaké prudkosti orlů bude třeba myšlence jejich, až se vrhne na svou kořist, která prolétá celý viditelný obzor bleskem jednoho okamžiku! S jakou úzkostnou napjatostí budou vyčkávati v mrazech noci, aby nepropásli znamení i prorockého souhvězdí! S jakou čistotou budou se blížiti k svátkům svého života, k tajemným jmeninám své duše, aby neztratili tvůrčího jasna milosti, která jen ve vyvolených chvílích se přibližuje a jednou ztracená se nevrací! Neboť čeho nedovedl zachytiti sluch vyvoleného ve svou hodinu, po tom marně budou toužiti věky a národové.

Ale oheň života žádá ustavičně živých obětí. A právě ti nejvyšší jako dcery královské pro rozkvět říše a příznivý vítr plavby budou obětováni. V samotách i uprostřed množství, v objetí ženy i v zahradách přátel, nikde nebudou jisti před náhlým ledovým zavanutím větru z jejich nebezpečných stráží na křižovatkách věků. Každý dech jejich sesilovati bude jen život jejich díla a jejich cností a svatostí bude, aby vydali je neporušené, v celé délce klasů, se všemi plnými řadami zrn, silné pro věčnost. Neboť toto dílo jim nenáleží. Patří všem milionům, kteří na něm v temnotách a mukách věků spolupracovali. Všem po celé šířce země, kteří od něho očekávají vůdčí výkřik, pojmenování nynější hodiny ve věčnosti, vznešenou bolest procitnutí a posilu slávy a nádhery pro knížecí hrdost nesmrtelnosti, ztajenou v každém srdci, třeba by to slova popírala a život vyvracel. Náleží milionům nenarozených, kteří v budoucnosti nás vystřídají v díle a budou trpěti vším, čeho jsme měli dosáhnouti a nedosáhli. Neboť i příroda a bratrský svět zvířat trpí za to, že nejsme tam, kde máme býti.

A běda tvůrcům, zpronevěří-li se svému poslání. Vlastní jejich tvůrčí moc, slavná i strašná, obrátí se proti nim. Trýzní stane se jim síla jejich zraků, nesnesitelnou tíží, jako by utrhnouti se chtěly od těla, jejich vlastní sesláblé ruce. Jako všudy, každá nerovnováha mezi tím, co přijali, měli dáti a nedali, trestána bude mukami rozkladu, halucinacemi nicoty, hořkými plameny, které vyšlehují z květu věcí, v nehybnost zaklínají kroky a v dým a v popel proměňují nádheru kosmu.

Zář tragické slávy leje se z těchto míst na uměleckou tvorbu. Jako život sladká, osudná a krutá je nedělní hra tvůrčích sil, rozkošný tanec k hudbě jar a hvězd, lehkost větrů, které stavějí z oblaků paláce gigantských architektur a spájejí jejich mramor zlatým tmelem slunce. Neboť tušíme s chvěním, že před každou zářnou nedělí šlo šest v okovy spoutaných dní, extasi tance že následuje vysílení jako z dalekých cest a vítr, jenž stavěl nadzemská města z oblaků, snížen k zemi, že má sílu spustošiti celé krajiny a vyvraceti pralesy.