Hradčanské povídky/Praktikant Pikard/IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Praktikant Pikard
Autor: Josef Leopold Hrdina
Zdroj: HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 30–34.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Za týden byl ohlášen konkurs na uprázdněná místa úřednická od rady až do akcesisty. Praktikant Pikard ještě v týž den napsal si žádosť. Schválně nové pero si koupil, dva archy ministerialního papíru — pro případ, že by se jeden pokazil, aby měl po ruce arch nový, a všecky děti nájemníka, u něhož Pikard bydlel, nesměly se ani ukázati v pokojíku, kde kaligraficky psal žádosť svoji, a tiše jako pěny seděti musily v kuchyni, aby se Pikard nespletl. A nájemník sám, u něhož byl Pikard v podnájmu, zaměstnáním obuvník, celý ten čas díval se z kuchyňského okna do dvora, nechav vší práce, aby pana Pikarda nevyrušoval. Napíše si žádosť, bude akcesistou a jak slíbil, bude platit o zlatku víc měsíčně za pokojík. To se přec vyplatí ta chvíle zahálky.

A hned druhý den odevzdal praktikant Pikard žádosť na patřičném místě.

Byl první, kdo o uprázdněná místa žádali. Snad proto první, že nejvíce potřeboval zlepšení trudných poměrů svých.

A znovu se vpravil do obvyklé práce, jen občas podíval se do kalendáře na stěně, kolik ještě dní do prvního. V ten den již dostane plat jako akcesista. Do té doby dostane dekret. A jako činívají děti, těší-li se na Ježíška, pokaždé, než šel z kanceláře, škrtnul jeden den z řady živých a přidal k časům uplynulým.

Už jen šest dní, už jen pět — pak vyprší doba konkursu, radové se sejdou, navrhnou jmenování kandidátů, druhý den přinese sluha dekret — Pikard měl proň uschovaný zcela nový dvacetník od cesty. A za čtyři dny na to již je prvního.

Už kdyby to tu bylo!

Praktikant Toman byl v oddělení, jež odchodem rady Říhy osiřelo. Zástupcem šéfa jmenován tu zatím jeden tajemník, nejstarší z kanceláře, ale jako by tu ani nebyl. Byl starý už, krátkozraký, a nijak nejevil chuti trochu si zapánovati. Věděl, že by ta sláva trvala jen na chvíli, do konce měsíce, než přijde nový rada, a aby si rozhněval mladší kollegy, mezi něž jako stejně podřízené musí se po krátkém čase vrátiti, do toho se mu nechtělo. Ponechal raději všem svobodnou vůli a každý jí použil svým spůsobem. Praktikant Toman seděl mlčky u stolu a celé dny zamyšleně díval se oknem na náměstí. Proč není vesel jako ti druzí! Jedni se těšili na povýšení, druzí byli rádi na světě, že jim po několik dní nebude nikdo poroučet a těšili se z té krátké anarchie.

„Což ten Toman tak najednou zakaboněn?“

„Má nejméně příčiny ku smíchu!“

„Proč? Vždyť postoupil taky — na adjutum.“

„To vím, ale adjutum mu nevynahradí nevěstu.“

„Snad se nedomníváte, že Toman při tom pochmurném filosofování myslí na nebožku Albínku? — Je viděti, že Tomana neznáte. Víte, co ho trápí?“ povídám.

„Nevíme, — a ty asi taky ne!“

„Já vím, — aspoň mám tušení — —“

„Nech si tedy svoje tušení a pojď se podívat do „dvojky“.“

„Co tam mají zas nového?“

„Něco, co jsi jakživ neviděl a neuvidíš, jako my, leda že bys měl někde tak bohatou tetu, jako měl rada baron Hauf. Měl příbuznou, tetu, starou pannu — byla Polačka a od dávných let žila ve Francii. Nyní zemřela a veškeré svoje ohromné jmění odkázala svým dvěma synovcům. Jeden je plukovníkem u hulánů, druhým je rada Hauf. Připadla mu polovice celého odkazu. Jen polovina, ale — kamaráde, měli bychom toho všickni dost, co je nás tu, a do smrti, kdybychom sto let žili. A z té odkázané poloviny přišla zatím čásť dědictví, veliký dopis kříž na kříž zapečetěný a tam složeno tisícovek a stovek, až hlava jde kolem — — —“

„Nyní snad půjde rada Hauf do pense!“ ozval se vedle někdo zvědavě. Byl to praktikant Toman, jenž byl řečí o dědictví vytržen ze svého filosofování. Zajímal se o tu věc velice. Kdyby odešel rada Hauf, stal by se Toman úředníkem, akcesistou.

„Co? — ten do pense? Už mu tam kdosi stejnou položil otázku, ale rada vypnul prsa, protáhl mezi prsty pravé ruky knír, urovnal kravatu a zapnuv kabát na dolní knoflík, povídá: ‚Do pense? — já? — I ne! Mám peníze, nyní mohu skutečně všude vystupovati jako rada, nyní teprv mohu žíti jako kavalír. Ale do pense? — Co s pensistou? Kde je takový člověk vážen? — A kdybych odložil praedikát „pensista“ a pokřtil se jménem „soukromník“, — co to je soukromník? Každý agent bez místa nebo vyhnaný podučitel.‘ A zapnuv kabát zase o jeden knoflík výše, vytáhl šuplík stolu, vyňal rozříznutou pečetěmi posetou obálku a vyndav hrsť bankovek — stovek a tisícovek — ukazoval nám ty pěkné obrázky, ba jednu tisícovku půjčil nám i do rukou, jako učitel ve škole obrázek dětem, a my byli jako děti. Pojďte se taky podívat.“

Rázem jsme se zvedli a zaměřili ke dveřím „dvojky“. Tam byla tlačenice kolem radova stolu. Nepostačil odpovídati na všetečné otázky zvědavců a každému příchozímu znovu vyprávěl o celé té události od narození nebožky tety, celou její biografii, vysvětloval příbuzenstvo, rodokmen, rodinný erb a zakončiv tam, kdy listonoš doručil mu balík bankovek, vyňal zas jednu, tu největší, na ukázku.

„Jen jednu takovou míti — to bych si pomohl!“ povídal jeden kollega, nespouštěje očí s tisícovky. Kdož ví, kdy a kde ji zas uvidí. To už snad budou jiné v oběhu. „Jen jednu takovou!“

„Nu, což?“ povídám, „jsi akcesistou, nech si státi služné po tři roky a máš touhu vyplněnou.“

Vtip to nebyl, ale rada Hauf se tomu přece smál. Ovšem kdo zdědí tolik peněz, může se smáti všemu na světě.

Všickni tu byli již, všickni přišli, viděli a zase šli po svém, jen praktikant Toman učinil výjimku. Chtěl jíti s ostatními, ale uslyšev, že rada Hauf nepůjde do pense, usedl ke stolu a kousaje nehty levé ruky zadíval se zas oknem ven.

„Co schází Tomanovi?“

„My nevíme, ale Ryba prý má o tom tušení. Viď, Rybo, že máš o tom tušení? — Oh, ty’s kubík!“ smáli se a rozešli se po kancelářích.“