Hraběnce na památku

    Nejen k jídlu ústa,
    také pro líbání;
    nejen k práci ruce,
    také k objímání; -
    jestliže to hřích je,
    milovati tebe -
    ach, již musím hřešit,
    odpusť mi to nebe!

    Když jsem ondy večer
    seděl podle tebe,
    myslil jsem, že anděl
    padl ke mně z nebe!
    Neodletuj ještě
    a zůstaň radš tady,
    kde ty bydlit budeš,
    bude nebe všady!

    U cesty vrabeček
    v konopí si sedí
    a kdo okolo jde,
    pilně na vše hledí;
    jde tamtudy párek -
    "Činčiryryryry!
    Vás já se nebojím,
    byť jste byli čtyry!"

    Kýž mám ze všech moří
    perly na tvé šaty,
    pokryl bych tě jimi
    od hlavy do paty!
    Kýž mám všecko zlato,
    co má země v sobě,
    dal bych samých korun
    nadělati tobě! -

    Kdyby tě mé oko
    bylo nevidělo,
    bylo by mé srdce
    nikdy neželelo;
    kde shledání není,
    není rozloučení,
    aniž kvésti může
    bez bodláků růže.

    Ach, proč tu na světě
    všecko mine, hyne -
    i ta skrytá rozkoš
    jako voda plyne;
    vemte koni obrok -
    však vám nezakluše,
    a já nyní chodím
    jak tělo bez duše.

    "Drahý kámen hledá
    mezi kamínkami!
    Novou hvězdu hledá
    mezi hvězdičkami!"
    Mýlí se ti lidé -
    hledě v zem i nebe,
    kámen ani hvězdu -
    já vždy hledám tebe!

    Když jsme při měsíčku
    ondyno si sedli,
    rozum můj a láska
    vojnu spolu vedly;
    láska se bránila
    a stavěla hrady -
    ale krutý rozum
    boří všecko všady.

    Šustí listí, šustí
    v zahradě v ořeší,
    že mě tu na světě
    pranic už netěší!
    Šustí listí, šustí
    v tom povadlém chrustí:
    "Kdo nedoufá více,
    tomu zhasla svíce!"

    Děkuji, měsíčku,
    za tu věrnou lásku,
    že jsi dvěma srdcím
    svítil na procházku;
    děkuji, měsíčku,
    že jsme, kdy jsme chtěli;
    ani tebe, ani
    sebe neviděli! -

    Pořád ti mráčkové
    po nebi běhají -
    zdá se, že tam něco
    věrného hledají;
    ode mne si radit,
    vy mráčkové, dejte:
    Stálosti na světě
    nikdy nehledejte!

    Ó, že tě tu zas mám
    po trpké přestávce!
    Pojď, tu se posaďme
    na té známé lávce -
    Ach, jen blíž, jen blíže
    skloň se do náruče,
    abys ucítila,
    jak mi srdce tluče!

    Tento důkaz přízně
    rád beru a vděčně;
    s tím psaníčkem já se
    nerozloučím věčně!
    To já na svém srdci
    budu nosit všude -
    to mě sladce mučit
    a zas křísit bude!

    Sbohem, drahá dívko,
    jdi tam k svému městu;
    ach, já často skropím
    slzami tu cestu!
    Sbohem, drahá dívko!
    Krutý osud kyne -
    jdi již; já tě nutím,
    ač mi srdce hyne.

    Copak je mi po vší
    kráse toho světa -
    u mne jest už navždy
    po všem všudy veta!
    Mně snad tehdy jen zas
    vyjde hvězda jasná,
    až uslyším jednou,
    ty žes aspoň šťastna.

    Setři pak tu slzu,
    dívko nejmilejší -
    pohleď na ty hvězdy
    a buď veselejší!
    Co se na tom světě
    se slzou rozejde,
    to se tamto jistě
    všecko zase sejde.

    Nesklopuj ty oči,
    ty okýnka jasné,
    abych nima pohled
    do tvé duše krásné!
    Sem ty žhavé ústa -
    ať se sejdou směle!
    Takto duše jedna
    žije v dvojím těle.

    Ještě jenom jednu,
    a to naposledy -
    pokud nám nezajde
    ten měsíček bledý;
    tisíckrát on vyjde,
    tisíckrát on zajde,
    ale nás tu spolu
    nikdy snad nenajde! -