Hlavy serailu/III

Kde jsem?… Člun zápalný! Sem k plachtám! A sem veslo!
nás Missolunghi zve, jež hoří, to buď heslo!
Již Turci zmocnili se jeho valů ctných,
k jich městům vzdáleným jich vraťme zase lodě,
      má pochodeň k jich škodě
vám budiž majákem, však bleskem v davy jich!

Již jeďme! Korinthe, buď s bohem s všemi mysy!
kde k skále každičké se jméno slávy mísí,
i Archipele ty, po vlnách rozptýlen!
vy sličné ostrovy, jimž nebe s vesnou přeje,
že ve dne každý z nich se květin košem směje,
      jsa v noci váze vonné podoben!

Má vlasti, s bohem buď! Ty Hydro, Sparto nová!
tvá mladá Svoboda se v našich zpěvech chová,
u zdí tvých stožáry bdí, město plavců všech,
buď s bohem, rád mám tvou nadějí výspu plnou,
      tvé luhy milované vlnou,
tvé skály, v které blesk i proudů bije šleh.

Když bratři vrátím se a Missolungi k spáse,
ať Krista ku poctě chrám nový pozvedá se!
Když umru padna v noc, jež plna věčných mdlob,
když proliju svou krev, tu jež mi ještě zbývá,
ať v zemi svobodné mé tělo odpočívá,
      na slunci buď můj hrob!

Missolungi! Turci! — Ó zažeňme již v davu
jich děla z pevností, jich lodě ze přístavů,
pod trojím dělem svým buď spálen kapitán!
Ať člunů zápalných se brousí žhavé spáry,
      loď jeho zažehnu-li žáry,
pak nebes na klenbě chci býti podepsán!

Ó druzi! Vítězství! — Ó nebe, loď má hbitá
je bombou schvácena, již krátký můstek lítá,
teď výbuch, vše jest vír, má loď je proudů plen,
já křičím, nadarmo! mám ústa pěny plna,
mne řeka pohltí a hrob můj bude vlna
      na písku moře na dně, sen!

Ne, já se probouzím, ký hlubý taj mne mrazí,
ký ošklivý to sen! Paž mému meči schází,
ó jaké strašidlo ční vedle v svitu hvězd?
Co slyším z daleka? Sbor ženských hlasů k uchu
      mi slétá, či snad zjevy duchů…
Ten souzvuk! — V nebi jsem?… Ta krev? — To serail jest!