Hlavy serailu/I

Ten chmurný noci dóm, v němž všecky hvězdy bděly,
se zhlížel v pochmurném a zářném moři celý,
co smavý Stambul spal, skráň v stíny zahalenou,
jak byl by uleh’ si k zálivu, jenž jej koupá,
v střed hvězd, jich odlesků, jež mořská vlna houpá
      ve kouli velkou, ohvězděnou.

To spící město hle, zde ční jak palác pravý,
jež letem ve vzduchu sbor nočních duchů staví
tu velké haremy, kde nuda vévodící,
tu modrá kopule, azuru nezadají,
tu půlměsíců sta, kterými, zdá se, vzplají
      paprsky srpků na měsíci!

Dle rohů poznává zrak ostré hrany věží,
i ploské střechy kol, hrot mečet, jak se ježí,
balkony maurické, jež jetele tvar mají,
i pestrá okna jich, jež skryta pod mřížemi,
a zlaté paláce, a palmy, haluzemi
      jak chocholy jež při nich vlají.

Tu minaretů řad, jichž štíhlá věž výš tryská,
jak stožár ze sloně, na které píka blýská,
tu pestré kiosky, svítilny v barvách sterých,
na hlavním serailu, jejž věnčí strmé valy,
co báně cínové, jichž počtem sto jest, vzplály
      jak přilby obrů v stínech šerých.