Hlavy serailu

Ten chmurný noci dóm, v němž všecky hvězdy bděly,
se zhlížel v pochmurném a zářném moři celý,
co smavý Stambul spal, skráň v stíny zahalenou,
jak byl by uleh’ si k zálivu, jenž jej koupá,
v střed hvězd, jich odlesků, jež mořská vlna houpá
      ve kouli velkou, ohvězděnou.

To spící město hle, zde ční jak palác pravý,
jež letem ve vzduchu sbor nočních duchů staví
tu velké haremy, kde nuda vévodící,
tu modrá kopule, azuru nezadají,
tu půlměsíců sta, kterými, zdá se, vzplají
      paprsky srpků na měsíci!

Dle rohů poznává zrak ostré hrany věží,
i ploské střechy kol, hrot mečet, jak se ježí,
balkony maurické, jež jetele tvar mají,
i pestrá okna jich, jež skryta pod mřížemi,
a zlaté paláce, a palmy, haluzemi
      jak chocholy jež při nich vlají.

Tu minaretů řad, jichž štíhlá věž výš tryská,
jak stožár ze sloně, na které píka blýská,
tu pestré kiosky, svítilny v barvách sterých,
na hlavním serailu, jejž věnčí strmé valy,
co báně cínové, jichž počtem sto jest, vzplály
      jak přilby obrů v stínech šerých.

Ó Serail!… Dnešní noc jak plesá a v ples vábí,
při zvuku bubínku, v kobercích, po hedvábí
sultánky tančí dnes posvátných dlažin polem,
jeť serail jako král, jenž vyjde v zlatohlavu,
tak dětem proroka svou ukazuje slávu,
      šest tisíc hlav jej zdobí kolem.

Zrak zhaslý, sinalý, vlas černý, rozježený,
ty hlavy trčely v cimbuří zaraženy
nad snivou terasou, kde v růžích jasmín vonný;
jak přítel truchlivý, jenž těší, luna vzplála,
ta hvězda umrlých, bledostí sladkou hrála
v tu bledost krvavou, jíž vzplály ony.

Nad branou serailu, tou hlavní, jež ční k nebi,
nad oknem východním tři z všech visely lebi,
je černou perutí bil havran ve své zlobě;
ty hlavy hlásaly své smrti okamžení,
ta jedna v útoku, ta druhá při modlení,
      ta třetí až v svém hrobě.

Dí zvěst, jak nehnuté co ony, stráže bděly
v svých posách nehybných jakoby zkameněly,
ty hlavy mluviti že začly náhle, děsem
že zněly hlasy jich, jak zpěvy, jež se zdají,
jak šepty na březích, vln, které usínají,
      jak vítr, jenž usíná lesem.

Kde jsem?… Člun zápalný! Sem k plachtám! A sem veslo!
nás Missolunghi zve, jež hoří, to buď heslo!
Již Turci zmocnili se jeho valů ctných,
k jich městům vzdáleným jich vraťme zase lodě,
      má pochodeň k jich škodě
vám budiž majákem, však bleskem v davy jich!

Již jeďme! Korinthe, buď s bohem s všemi mysy!
kde k skále každičké se jméno slávy mísí,
i Archipele ty, po vlnách rozptýlen!
vy sličné ostrovy, jimž nebe s vesnou přeje,
že ve dne každý z nich se květin košem směje,
      jsa v noci váze vonné podoben!

Má vlasti, s bohem buď! Ty Hydro, Sparto nová!
tvá mladá Svoboda se v našich zpěvech chová,
u zdí tvých stožáry bdí, město plavců všech,
buď s bohem, rád mám tvou nadějí výspu plnou,
      tvé luhy milované vlnou,
tvé skály, v které blesk i proudů bije šleh.

Když bratři vrátím se a Missolungi k spáse,
ať Krista ku poctě chrám nový pozvedá se!
Když umru padna v noc, jež plna věčných mdlob,
když proliju svou krev, tu jež mi ještě zbývá,
ať v zemi svobodné mé tělo odpočívá,
      na slunci buď můj hrob!

Missolungi! Turci! — Ó zažeňme již v davu
jich děla z pevností, jich lodě ze přístavů,
pod trojím dělem svým buď spálen kapitán!
Ať člunů zápalných se brousí žhavé spáry,
      loď jeho zažehnu-li žáry,
pak nebes na klenbě chci býti podepsán!

Ó druzi! Vítězství! — Ó nebe, loď má hbitá
je bombou schvácena, již krátký můstek lítá,
teď výbuch, vše jest vír, má loď je proudů plen,
já křičím, nadarmo! mám ústa pěny plna,
mne řeka pohltí a hrob můj bude vlna
      na písku moře na dně, sen!

Ne, já se probouzím, ký hlubý taj mne mrazí,
ký ošklivý to sen! Paž mému meči schází,
ó jaké strašidlo ční vedle v svitu hvězd?
Co slyším z daleka? Sbor ženských hlasů k uchu
      mi slétá, či snad zjevy duchů…
Ten souzvuk! — V nebi jsem?… Ta krev? — To serail jest!

Ó Canarisi zříš zde serail i mou hlavu!
Tu z rakve vyrvali, jen zvýšit dnešní slávu,
až mého do hrobu se krutý Turek vdral,
ty kosti vyschlé, již jich plen jsou — konec všemu!
od Botzarise viz, sultánu vznešenému
      co hrobů červ tu zanechal?

Slyš, já spal v hrobě svém, když křik mne zbudil náhle,
„Missolungi padlo!“ — já vstal v své hlíně zpráhlé,
já zpola vztyčil se v své noci jako duch,
já slyšel valiti se ulicemi děla,
      co války vřava zněla
v třesk prutů železných a v chvatných kroků ruch.

Já slyšel v boji tom, jenž plnil třídy města,
hlas: Zachraň město své! Stín Botzarisův ztrestá
ty vrahy, zachrání své Řecko v zápase!
Bych unikl těm tmám, já v boj se pustil s nimi,
až v těžkém zápolu s deskami mramornými
      jsem hnáty svoje otlouk’ bezmasé!

Jak sopka pojednou zem vznítila se nachem
a ticho… oči mé v svět jiný zříce strachem,
teď něco viděly, co nezřel smrtelník;
ze země, ze vzduchu, i z lůna ohně, síry,
      se nesly duchů víry,
buď v nebe odletly, buď let jich v hloubi znik’.

To Turci vítězní v mém hrobě divě ryli,
mou hlavu ku vašim, které již zneuctili,
ve pytel tatarský uvrhli v směsi tam;
má hlava uťatá tu zajásala čistá,
já snil, že pro Řecko a pro svatý kříž Krista
      podruhé umírám!

Dnes dokončuje se náš osud — konec seče!
by Stambul dovršil tu velkou žertvu meče,
se bouří u sedmi bran města Fanaru,
co hlavy naše zde na posměch davům dány
      a v serailu zdi vtkány
jsou supům lačným vhod, sultánu k rozmaru.

Zde naše reky viz! Zde Costu rytířského,
zde Crista, Hellase od moře Ikarského,
zde Kitza, Byrona jenž tolik miloval;
a zde to dítě hor, náš přítel Mayer činný,
jenž šípy Tellovy pro Thrasybula syny
      až z dálky posýlal!

Však mrtví neznámí již klidně pohromadě
skráň mrzkou ku naší rekovné tisknou v řadě,
jsou syni prokleti Iblise, Satana,
to šavle otroci jsou, Turci, kterým vzíti
      lze bez reptání žití,
když chybí jediná leb k počtu Sultana.

Jak onen minotaur, báj děsná našich dědů,
jen člověk jediný živ jest v těch skrýší středu,
snad cáry našich těl všem v plachý kynou zrak,
neb druzí, svědkové všech mrzkých jeho hodů,
ti mrzcí eunuši, ti zmetci z kata rodů,
      jsou jak my mrtví zrovna tak!

Ha, jaké výkřiky! — Teď mžik je vytoužený,
kdy na klín rozkoše zve dcery naše, ženy,
by v dechu nečistém z nich každičký květ svad,
neb tigr císařský, jenž řve v rozkoši svojí,
      se počítati strojí
za noci děvčata, hlav našich z rána řad.

Ó bratři, Josef vás, váš biskup, nyní zdraví,
Missolunghi padlo, v svůj zhyn schystáno, dravý,
zub hladu schvátil je, poznalo jeho jed,
ve poslední svůj zmar vše Turky strhlo spolu,
jsouc děsnou obětí se vrhlo do plápolu,
      jejž v mstící pochodeň si vzňalo v let.

Po dvacet vida dnů již město plenem hladu,
já křičel: „Lide můj, armado sem a v řadu,
při svaté oběti, je loučiti se, čas,
z mých rukou vezměte chléb, z něhož síla splývá,
jenž jediný nám zbývá,
      jenž duše nasytí na Boha změní vás!“

To mroucích strašlivé a smutné přijímání!
Rty drahé hledaly hostii v umírání
vojáci klesali, kdys vrahu děsný zjev,
tu panny zoufalé, tam ženy a zas kmeti,
a s prsy svadlými též matky a jich děti
      ssající místo mléka — krev!

Noc tady. Odešli — však Turci obléhali
již naše mrtvé jen a pusté naše valy,
svůj chrám jsem nejistým jich krokům otevřel;
na trosce oltáře, mne zatopila vřava,
      má šavlí klesla hlava,
kdo ťal mne, nevím dnes — já na modlitbách mřel.

Mahmeta litujte! Barbarský zákon jeho
od lidí dělí jej i Boha pravdivého,
v ráj slepý jeho zrak nevnikne zvyklý tmám
a jeho koruna, ó věřte! ta se třese,
na každém hrotu svém krvavou hlavu nese;
      tak ukrutný on není sám!

On bědný, kořistí je ustavičných děsů,
pro věčnost ztratil již dny svoje, plen jest běsů,
co jitro neví, noc, jej opustil i chtíč,
vždy nudy ve jarmu on žije, zlatá modla,
      sběř rabů před níž podlá
své pálí kadidlo, jak spahiho chce bič.

Leč pro vás vše jest ples a radost, svátek, sláva,
na zemi dobyté vám dějin vavřín vstává,
Bůh žehná s výsosti na serailu zdech všem;
Smrt zdusit nemohla tu slávu, jež vám patří,
bez hrobů vaše Ibi jsou trofejemi, bratři,
      a vaše kosti pomníkem!

Ať nejvíc odpadlík vám závidí. Ten trestu
zlé kletby propadni, kdo zprznil vodu křestu,
za kruhy života buď provždy vytržen!
V sčítání andělů, kde dlíme, on buď chyba,
      klet lidstvem, jako ryba
on budiž páchnoucí z úst všemi vyvržen!

Evropo křesťanská, kéž lid tvůj by nás slyšel!
Nás kdysi zachránit k nám svatý Ludvík přišel,
s ním čacké rytířstvo v boj za víru a čest;
ó rozhodni se již, než zvedne se Bůh, záhy!
Tu Ježíš — Osman tam — tu kříž, tam meč je nahý,
      tu svatozář — tam turban jest!

Ba, ona uslyší vás jistě, stíny svaté!
Smrt nepotlačí víc ty vaše vzdechy vzňaté,
Evropa uvidí, co vryto vaší skráni,
zpěv slavný odvety vám k patě vzdechne ráda
v čest vašim ostatkům. Grecie dvojí mladá
na harfu, na loutnu zahraje u plesání;

Ach, nebo světci jste a velcí vy jste všicci,
bratrské oběti, polbozi, zpovědníci,
paž vaše v bitev hluk se světem proslavila,
teď hlavy zprznili vám vrahů ruce klaté,
po Thermopylách svých zde Golgotu svou máte,
neb vždycky vaše krev se v každou oběť lila!

Když v smutku Evropa tou krví nezděšená
až v serail nenajde si cestu, označena
jež vámi, jistě Pán ji neušetří vzlyků.
Teď knězi, vojíne i plavče, vaše doba!
neb Nebe s Olympem čekají na vás, oba,
plejado hrdinů, trojice mučenníků!