Genius

Kdo velký, na chvíli můž’ poznat všecky ztráty,
svou slávu, vládu svou můž’ ztratit i trůn zlatý,
i vínek, jejž mu berou smělí;
vše, ne však kouzlo své, jež velkosti je věno,
jímž čelo plálo mu až v nebe ohvězděno,
vždy jemu zbude genij celý.

Tak rovněž prapor když obklopí šarvátka,
co bylo cetkami z nachu a pozlátka,
co pestrá tříseň v hedváb tkáno,
to v kulí lijavci vše v cárách za chvíli
kus mizí po kusu a v prach se rozptýlí,
    jak supa lačným zobcem sdráno.

Co na tom! Pokřikem a kroků, hlasů vřavou
a ohněm bojiště, kde rázem nad všech hlavou
    se zmaru točí žernov zlý,
na tyči vysoko, na hrotu pluku sláva,
kde visel purpur dřív, jenž v cárech odletává,
    dál orel bronzový sám dlí.