Francie

Údaje o textu
Titulek:	Francie
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 76, č. 313. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	15. 11. 1936
Licence:	PD old 70

Vzpomínka na přiměří samozřejmě nutí k myšlení o dnešní Francii. Náš poměr k ní není jednoduchý. Zejména starší generace, která byla nadšena přijetím našich Sokolů v Nancy, čemuž se ovšem s obvyklou povýšeností vysmívali ti, z nichž mnozí později horlivě oživovali ty vzpomínky v Paříži, aby si otvírali cestu k Francii, má poměr k Francii víc citový, který dovede přehlížeti i jeho negativní stránky — a pak ti druzí, kteří se i na Francii dívají poválečně, především politicky, ať už zprava nebo zleva. Patřím přirozeně k těm prvním, a to, co cítím, když vidím vývoj věcí ve Francii, je víc strach o to, co jsem měl po celý život tak rád, než myšlení na politické toho důsledky.

Ale bylo by přece zbytečno si skrývati, že vývoj věcí ve Francii naplňuje zrovna nejupřímnější její přátele vážnými obavami. Němci před válkou se sice také dívali na Francouze jako na národ degenerovaný tím, co má přesycená buržoasie nejhoršího, ale neviděli, co bylo nového, velikého od počátku století v patriotismu mladé generace a co ve válce překvapilo celý svět. Nevěřil jsem tehdy německým pohádkám, čerpaným ne z příkladného rodinného života Francouzů, nýbrž z francouzských románů, a chtělo by se tak nevěřit i dnes…

Bohužel, věci jsou dnes docela, docela jiné. Také ve válce nebyl sice parlament často na výši, a nezapomenu na slova Clémenceauova. Říkal jsem mu, jak jsme se třásli o jeho život, když v zákopech se nebál žádného nebezpečí, poněvadž v něm jsme viděli záruku francouzské pevnosti. „Já musil v zákopech dobývat parlament“ — byla jeho odpověď, na kterou jsem později tak často vzpomínal. Ale francouzský lid nebyl tehdy ještě otráven poválečným materialismem a bolševismem!

Jestli kde, byla dojista vítěznou ve Francii demokracie, ale nikdy nebyla podrobena tak těžké zkoušce jako po válce vítězstvím bolševismu a lhostejností, s kterou toto nebezpečí přijímaly vítězné demokracie. A nenajde-li demokracie silné, starostmi o volby nezatížené vůdce, není zbytečným strachem obávati se o její budoucnost. Zejména, je-li volební řád přímo nebezpečím pro demokracii, jako u nás se svými vázanými kandidátními listinami, a ve Francii volebními kompromisy v druhých volbách; tím víc, že tam vše je zostřeno starým, historickým bojem proti klerikalismu, který ztěžuje utvoření velké, rozhodující strany střední, jež by byla zárukou stability, zejména kdyby svým sociálním programem dovedla si zajistiti spolupráci s rozvážnými elementy dělnictva. Je to tím nepochopitelnější, poněvadž katolíci se ve válce osvědčili jako pevná opora republiky, a velký počet kněží se vyznamenal obzvláštní chrabrostí.

Dnes jsou volební kompromisy přímo nebezpečím pro Francii, poněvadž nejsilnější stranu malé buržoasie vedou ke spojení nejen s nekompromisním marxismem, nýbrž dokonce i s komunisty, když se obléknou v beránčí, patriotickou kůži, jak jim to p. Dimitrov z Moskvy přikazuje. Tyto kompromisy činí vládu levice bezmocnou vůči každému podvratnictví. Co na př. mluvili syndikalisovaní učitelé, opatření státní autoritou vychovatelů mládeže na svých sjezdech, bylo prostě úžasné. A vláda proti tomu místo exemplárního, bezohledného potrestání této nejnebezpečnější velezrady, této systematické otravy mládeže nenašla nic jiného, než krásně stylisovaný sladký cirkulář, mluvici o event. nutnosti sankcí, jichž se nikdo nebál. V „demokratické“ Moskvě by takový učitel byl postaven bez soudu k stěnce…

Je potom divu, že dělníci v námořním arsenálu vítali zástupce ministra p. Blanchota zdviženými pěstmi a internacionálou, ač jim tento příkladný representant velitelské autority, bez níž není námořnictví, zkrátil práci a přátelsky s nimi besedoval? Senát se bouřil, ale ovšem opatrně, aby nezvrátil vládu front populaire…

To je, co naplňuje duši úzkostí… Je těžko doufati, že z těchto vrstev lidových, rozvrácených pokryteckou, „vlasteneckou“ agitací domácích i cizích agentů, budou noví legendární verdunští hrdinové…

Vím a věřím, že Francie zase nalezne hrdiny v obhajobě francouzské půdy, vím, že má prvotřídní vůdce a skvělý sbor důstojnický, avšak je možno očekávati od protivlastenecky rozvrácené armády víc, než nanejvýš obhajobu vlastní, domácí půdy?

Ale je velkým, dějinným posláním Francie myslit jen na obranu svého území? Nepřestane být Francie velikou, světovou Francií? Nechtěl bych, aby se myslilo, že můj pesimismus prýští jen ze strachu o nás, anebo dokonce z toho, že jsou ve Francii socialisté ve vládě. Ne, tomu jsme u nás zvyklí, a já jsem sám všecko činil, abych je udržel v majoritě. Ale francouzští socialisté jsou jiní než naši, řekl bych orthodoxnější v marxismu. A také nelze přehlížeti, že jsme my národem malým, zoceleným v boji proti odnárodňovacímu násilí, a že tudíž i náš dělník nedovede se vnitřně doopravdy poddati internacionalismu, i když jej hlasitě vyznává. Kdyby bývali franc. socialisté dávno ve vládě, nuceni k nezbytným kompromisům, bylo by to Francii i jim prospěšnější, než když jsou nyní najednou vůdčími, ale odkázáni na podporu komunistů. Proto jejich sociální reformy, z nichž mnohé my dávno máme, jsou tíživé svou náhlosti. Na př. zavedení 40hodinového pracovního týdne, v němž my nic strašného nevidíme, je přece jen hodně lehkovážné, když je spojeno s ostrou devalvací, která se neobejde bez zvýšení cen, a když není zavedeno na základě mezinárodní závazné dohody, zejména když už první devalvace způsobila povážlivou drahotu.

Ale že vláda z ohledu na komunisty nemá síly a vůle zabrániti obsazování závodů, což je přece jen prvním krokem k bolševisaci, to přirozeně nebudí mnoho sympatií k Francii ani v kruzích opravdu sociálně cítících, ani u těch, kteří s jistou buržoasní úzkoprsostí francouzských umírněných kruhů nikdy nesouhlasili. Myslím, že my u nás, kteří jsme zvyklí na spolupráci t. zv. občanských stran se socialisty, jsme v sociálním ohledu dál, a tím že jsou naši, i socialističtí, dělníci odolnější proti komunistické agitaci.

Všechno to je ovšem věci Francie, ale jsme tak úzce svázáni, že máme pocit, že jde o nás… A když se my u nás, ačkoliv v důvěře v sociální základy naší národní solidarity se méně bojíme o důsledky falešné, pokrytecké hry s patriotismem moskevských apoštolů světové revoluce než v jejich „spojenecké“ Francii, když se přece hrozíme přikladu Španělska, kde vidíme, kam vede společná fronta s komunisty, když se my bojíme o demokracii, již nejbezpečněji dovede utlouci bolševický vliv na vládu, jenž vyvrcholuje v běsnění krvežíznivých mass, jak jsme to viděli v Rusku a nyní ve Španělsku, pak se nikdo nesmí diviti ani Belgii, ani nám, ani druhým, jestli, třeba s těžkým srdcem, ztrácejí víru ve světové poslání Francie! S hrůzou myslíme na možnost sovětské republiky v Barceloně a vůbec na rozvoj poměru Španělska k Francii. Což není, pro Boha, dost na nešťastné politice sankční a na jejích důsledcích pro poměr k Itálii, není dost na přímo ponižující pasivitě Francie, s kterou snesla porušení Locarna a opevnění Rýna, jež ji oddálilo od středoevropských spojenců, je potřebí, aby Francie zeslabovala své početně přece jen ne příliš četné síly ještě nutností ochrany Pyrenejí?

Není pochyby, že ta poválečná vítězná demokracie, tak úspěšná aspoň podle levicových novin, dokázala svou naprostou politickou neschopnost — ovsem ne pouze ve Francii. Jak je smutno ve vzpomínce na příměří si uvědomit, co zbylo z největšího dějinného triumfu Francie a její armády! Na hrobech bezpříkladných jejich hrdinů smí se s domýšlivostí proroka nového lidstva procházeti učitel francouzské mládeže a hlásati, že jeho heslem je: Raději otroctví než válku!

Ne, nám snad hrozí hrozná válka víc než tomu francouzskému učiteli, ale bohudíky naším heslem je a zůstane: raději všecko, i nejhroznější, než ohroziti zbabělostí, zakrývanou třeba novou filosofií, to nejdražší, co máme: naši svobodu a samostatnost! A poněvadž tu Francii přece tak opravdu, tak srdečně máme rádi, doufáme, že i ona přemůže zlé síly a bude zas tou Francií, která byla nám vírou a nadějí ve chvílích nejtěžších a lidstvu zdrojem světla, lidskosti a svobody!