Ferdousi

Já Ferdousiho kdysi znal jsem z Mazoru;
jak o plamen by žhavý zloupil auroru,
z ní chochol udělal si, jenž mu s čela vlál,
že králům bez úhony on se podobal.
Červený turban nosil, rubín zřel’s v něm plát,
a městem chodil vždycky jsa oděn ve šarlat.

Tu po desíti letech v černém hávu zřel
jsem kráčet jej a děl jsem: „Vždycky nachem stkvěl
se oblek tvůj, v němž’s chodil hrdý na ulici.
Ó pane, zářný kdys, proč truchlý jsi a snící?
teď černý nosíš háv, jak stín by v něm se třás…“

— To tím, on odpověděl, od těch dob jsem zhas’! —