Dwanáctý čerwen/Částka II.

Dwanáctý čerwen
Částka I.	Částka II.

Údaje o textu
Titulek:	Dwanáctý čerwen
Podtitulek:	Wýstraha Čechům!
Autor:	Jan Sekavec
Zdroj:	SEKAVEC, Jan. Dwanáctý čerwen, aneb Wýstraha Čechům! Google books
Vydáno:	vlastní náklad, Praha 1849.
Licence:	PD old 70
Přepsáno i s pravopisnými chybami

Velevážené panně panně Marii Petrovej, staečné Vlastenkyni, v neyhlubší uctě a vážnosti

věnuje

spisovatel.

I.

Motto:

Mladost, tvojeliž lásky zápaly
Světu nejsou ohně Kollosa?
Mladost, v tvojichli taužeb křišťaly
Jen se skvěji co ranni rosa?
Než pročby nebe mohutnost dalo,
Kdyby jen snívat mladiství mělo.
Člověčenstvo zlaté kdesi hory?
Mladost je mocná,
Mladost je věčná!
V zvratech je času ona bezpečná,
Neb ona ze času věčnost tvoří!

---

Co je mladost? dvadcetpět roku?
Růžových tváři hladkost jará?
Neb audu sýla? Či bistrost kroku
O toto se všecko zestará!
Mladost je živá toužba po kráse,
Je hlas nebeský v zemským ohlase,
Nepokoj je duši svatý!
Mocnosti pud je co slávu hledá,
Je květné lásky rájská zahrada,
Je anjel v prachu zavátý!

Jarý květ študentstva chlouba Prahy slavné,
Staletý jíž smutek v utrobách ducha žil!
A vždy jen, potomstvu jistym dědictvím byl,
Spojili se k činu k splnění předkuv touhy dávné –

An se panovníka moc k zkáze chýlila
Moc, kteráž národy nelidsky pěstila;
Duch času zlomil moc, která je tížila,
A láska bratrská záhy vytězila!!

V jakých se nadějích vlast Čechuv kochala,
A v hymně národní znělo uvitáni,
Času zas nového, v plesu bez ustáni,
Věrné srdce Čecha radost tu zajala — —
Jaké tu jarosti v Čechách bylo znáti,
O čem věky mnohé Čech sklíčený sníval,
Však nikdy osud krutý nechtěl jemu přáti!
Když lkal v zpěvu žalném k nebesum vzdechy slal,
Každy Čech tu bolest v srdci stejnou míval,
Když bez vůle, moci, stále v smutku dlýval,
Až se skončiv život, k žiti jinému bral.

Zašliť časi jíž v nedálné minulosti,
Kde rovnoprávnost Čecha s Němcem bajkou byla:
Když matky jazyk nesměl zvát svou majetnosti,
A krutovládě pněla k službě jeho sýla. —
Po druhém stoleti služebného žíti,
Zavzněl hlas svobody ve radostném citu,
Čech že nemá jiným více otročiti,
Pánem že po předkách v zděděném jest bytu!

A Čechove sobě mrzce odcizené
Hnusný život mrtvý a bez jména žíli,
Od kmene kletého o svuj cit šizené
Světu hřišnickému z odměny sloužili!
Sloužíce modle jen písmem utvořené,
Modle, která světy svátosti šálila —
Jejíž moci byli zrádou pěstované,
A msta zbraně veždy nástrojem ji byla!

II.

Dokud v Čechách tolik nádhery nebylo,
Dokud se jen český psalo a mluvilo,
Když Čech pro krále, vlast, statečně boj vedl,
Tenkrát když na stolec krále Čech dosedl —
Tenkrát byli Češi sobě upřimnější,
V boji spravedlivém také udatnější!
Tenkrát vládl každý Čech svobodně s zbrani,
Proto nechtěl znáti mrzké podlízáni!!

Jinák se nechtělo cizému dařiti,
Až když Čecha proti Čechu v boj podpálil —
Svárem jen kmen jarý dovedl zmařiti;
A tak vysylené Čechove podmanil!
Jen kdyby to Češi jednou poznat chtěli,
Vespolek bratrský sebe náviděli —
Nerozumnej vládě takto moc nekladli ,
O pak by jích syly věčně neuvadli!

Každý Čech to poznal že zbraň v rukou vlády
Jeho odejimá přesvaté výsady!
Že volně mluvit bráni dle vůle se šatit,
Jen za to že smí žit máliž vládě platit!?
Proto snad si vladař právo zbraně nechal,
A národům lež tu nestudně vždy jen lhal,
Před nepřítelem že vždy je bude bránit,
A jejích majetnost a jejích život chránit?

Ptám se Vás Čechove nešťastné mí bratři:
Zdáž to panovniku opravdově patři —
An žádných prostředku nelidských nemine,
Jen když podanstvi tim byvá docílené?!
Mám Vám ty prostředky bratři jmenovati,
Kterými chce opět panstvo moc svau znáti?
Ale litost! zloba!! msta strašná srdcem mojim zmitá,
Když patřím kterak nám vazba nastražitá !!

Statné obrany národu v šik se stavte válečný,
A do boje neváhejte pro váš život společný!
Čechu tvé hrdinné boky krášlí opět skvělá zbraň,
Vlast, tvau víru, tvoje jmeno s polnau sylau mužně chraň!
Chraň tvé právo a majetnost před nepřizni loupežnou,
Ať sobě dobydeš bláho slávu Čecha pověstnou!

Každý Čech se chápej zbraně nedli více v porobě
At tobě památnik vlasti slavný strmi na hrobě
Památnik jenž svědčit bude žes chránil bratra a vlast,
Že jsi sdílel s bratrem Čechem slávu boje žal i slast,
A když dlouhé věky minau, k válce zařve Český lev,
Čechove tu spěchat budou by stíšili jeho hněv:
Jiné Čechove to budou, laskavé a udatné,
V nectnosti žiti nebudou ni pro zysk ceny špatné,
Nebudeť zbitečný žoldneř v příbytku ho sužovat
A z jeho pracných výrobku nestydatě odírat.

Zmizí smutek v živobytí jehož Čech sám vyžene,
K staročeské lásce přilne vníž dlí bláho odcizené;
A když se ty všecky věci předpověděné stanou,
Nad náši slovanskou máti milosti nebes splanou:
Škvrna České nesvornosti ta bude scela smitá;
Ach jak přeradostný život synům Českým zavítá:

„Čech jsem!“ s chloubou řekne každý, Čechy jest má otčina;
Kde Srb, Horvát, Slovák, Illir, tam i moje domovina!
Slezan, Polák, kmen Haliče i bojovný Moravan
Srdcem vřelým v láskavosti jest mím věrným bratrem zván!

III.

Vimť se pamatovat, že již před věkami,
Snášela se zkáza rodu nad Čechami:
Když loupežné kníže Jindřich z Korutanu
Navodil nám do Čech moc německých pánu;
A však právě tenkrát jen Čechove sami,
Byli v nesvornosti vůbec světu známi:
Proto jsouc trestané Jindřichem nešvarným,
Ale bylť vypuzen zas spůsobem snadným.

Ačkoliv že Praha i s tou Malou Stranou
Byli Korutanu mohutnou ochranou;
Nemeškaliť předce Čechove šizené
By neplechy tyto byli odklizené:
Vzali outočiště k bratrské svornosti,
Nebt již nahlíželi že té nepravosti
Sylou jen společnou z země vyrotěji,
A takto se navždy nešvary sprostěji!

Proto se v jednu moc k odporu již měli,
Neb nahlídli že tu společně trpěli:
Vesničan od pluhu do boje se pustil,
A tak zem ráj český společně vyčistil!
Jakož i nynější Češi smutným časem
Běduji zas lkaji všichni stejným hlasem;
Nahlížejí kde jích blaho vlasti vězí,
Proto prič vyženou pýchu za pomezi!
Ano ven vyhostěj jako Korutana,
By Čechům opět byla svoboda zjednaná!!

Kdo poznal bohaté kraje země České,
Kdo uzřel ty nyvy a luhy nebeské —
Ten bude zajístě vězet v pochibnosti,
Žeby tu nemohl lid žiti v hojnosti? —
A přede tomu tak jest že Čech bídu snáší,
Co zatim hojnost tu panstvo prič zanáší —
Panstvo jenž se o zem Čechuv takto stará —
Že s chlebem nestačí do žádného jara. —

Kdyby věrný Češi o zem se starali,
Snadby lépeji zde hospodářstvi znali:
Neboťby nádhera Čecha nešatila,
A prázdný žaludek hedbávím nekrýla!

Jakby to vladaři v mysl mohlo přijít,
Žeby mohl bídný lid v jeho zemi být?
Když k vladaře trůnu poddaný zablaudil,
Ach tu nikdy nikdy dobře nevyřidil. —
Na stráži tu stála šlechtická nadutost,
Jenžto před bidákem chránil Majestátnost;
Aby to nikdy sám v paláci neslyšel,
Že jeho podanný v ouskosti sem přišel.

Mnohonásobným se stává Čech otrokem,
Bídnější se každým objevuje rokem!
Policie hrozí mu, bodák žoldnéře,
Nebezpečný-li je vládě — též žaláře!?

IV.

A na jaký způsob Čech se muže bránit,
Jak muže národnost a právo své chránit?
Odkázánim se na lidská jeho práva?
A takto vymocti svou si volnost žádá?
Špatnáť jeho zbraň jest jen slzavé prosby,
Nikdy neodvrátí bodáku děl hrozby!
Moc veždy jen moci zase padne,
Pýchy nadutosti v Čechách květ uvadne!!

Za té provedené krutovlády zlosti
Má Čech ještě kleče prosit o milosti?
Díku vzdát, že před moci nepřátel jej brání,
A jeho právo svaté před nepřízni chrání?
Vždyť pak žádný do Čech nepřítel z ciziny
Nehrozí loupiti a kazit krajiny? —
Proč tedy válečná moc jest pohotově,
By vladař uchránil lásku Čechu sobě? —

I to to!
Vladař chce otroky znamenané míti,
Tisici bodáky slavně ochráňěn býti!
Zlatá to péče!?
Lid se sotva před hladem uchrání —
Předc jen skvělé musí býti panováni!
Nedostatku tamo nikde k uviděni
V slávě — ach jak jest to přeblažené sněni!

Mocná mi otázka v srdci se ozyvá,
Proč dopouští toho nebesa —
Že ducha moc lsti ďábla klesá?
Cit posvátný ducha zráda že rozdyrá!
Na duchu že vinna velká musí lpíti,
An uvězněn v lidském těle trpět má —
Podvolen žádosti jeho vášni býti?
Ach a málo kdy své vlastní vůle zná !

*

*

Hlásejte již pravdů, duševní pastýři,
A národ nenechte na hanby pranýři.
Pozdvíhněte mocně svého jednau hlasu,
Ať vás nezastihne kletba ducha času!!

V.

Motto:

O jaru věčném je mílo snívat,
V myšlenkách světy se nosit:
Blaho od země k nebi se dívat,
Svobodným řetězi nosit!
Sladko je toužit, sladko spomínat,
Sladko ve nadějích pohynat,
V skutečné blaženosti zemi:
Slavno, kde zem s nebem se pojí ,
Kde si duch s tělem krásné přístrojí
Ráju pozemských objevý

*

Blaženosti nám žiti s angelem
Hodin zde slastných věčný řád:
A svým vzývati toho přítelem,
Jenž světu je tvůrce a hrad!
Jak velebno je krásu matkou —
Ctnost, pravdu zváti sestrou sladkou,
A pokoj bratrem nazývat!

Pokoj mocné heslo jimžto vlády se chluběji:
„Pro pokoj, pořádek!“ tak ouřady mnohé sluji;
Pro mír, pokoj, voje vláda tam vysilá,
By Itálské kraje, v Itálské krvy zmyla —

Tam praví se: v Polště Polák volnost hledá,
Viděti jest, vláda že mu volnost nedá!
Četné voje pro pokoj tam vysílané byli,
Aby svobody hlas hned v porodu udusili!

K čemu poláku jest třeba mít volnosti,
Vždyť on též k slovanské patří národnosti?
Kde heslo „pokoj“ zní: z vladařské milosti, —
Toť zve národy jíž k slepé podanosti!

Jak k tomu jen přijde tíchý obyvatel,
By ho v jeho bytu lupič nepokojil?
Proč má míti takto moci odíratel,
Aby unaveni a pot jeho svojil?

Jsouť prý v zemi v městách moudré ouřadove
Jenž maji podaným blahé zýskat dnove:
Jak malý ouředník na větším to viděl,
Pak se lid sdírati před ním nic nestiděl!
Veřejně tu zákon svévolně zlehčoval,
A občana slabost pyšně nadužíval. —
Když poznal že sprostý je a nevzdělaný,
Tak ho tríznil, tlačil, trápil na vše straný!

VI.

Poznal sem rody tamo v bratrské svornosti,
Kde Horvát, Magya,r Slovák žili ve hojnosti:
A když duch času tam svobodu zvěstoval,
Ha! kdoby svazku tomu moci kdy odolal?

A předc člověk ďábel prostředky nalézl,
A mír rod poutajicí zradně jim odnesl!
Jak to veždy znalo panstvo hrdé vlády,
Rozsývali v zemi sýmě pekla zrady!

Povedlo se. Vláda jednomu moc dala,
Druhého milostně pod ochranu vzala:
Magyar měl nad zemi co bůh poroučeti,
Slovan toliko svou mluvou za vděk vzíti.

Magyar národ hrdý od pradávných času —
Co líbozvuk přijal cysařského hlasu:
Nebot byl opojen neobsáhlým právem,
Chtěl orat, vláčeti v zemi s každým Slávem.

Ai tuť jest obvinněn Magyar za zlosyna,
Že chtěl se odtrhnout kladená mu vinna:
Neb co mu vláda jen na oko podala,
To prý opravdově dáti mu nechtěla. —

Že se chtěl oddělit Magyar sám pánem být,
A povrchní slávu nechtěl víc vlády ctit:
Že ale jinými vyloženo slovy,
Proto Sláv s Magyarem vešli v boj krvavý !

Tak i nás Čechove pých zkrotiti hledá,
Ale Bůh své věrné zahynouti nedá!!
Brzi již nám zavzní mocný hlas po Slavských krajinách
Ducha času zabouří i moci v Čechu končinách!
Hlas ten bude volat k soudu nepřáteluv nepravost,
By hubiti přestala jíž cit národní mrzká zlost;
Jiři, Žižka, Prokopove, Hus a mistr Jarolím,
Udatnosti pravou vírou vždy přispěji synum svým!