Dvojbalada o bláznovství v lásce

Tak milkujte si jenom dál
a choďte, kde se slavnost slaví;
nikdo tím ještě nezískal
a natlučete si jen hlavy.
Bláznovské lásky smyslů zbaví:
Šalomoun měl jich na tisíc,
Samson tím přišel o své zdraví.
Šťasten, kdo s tímhle nemá nic!

Na floutnu sladce Orfeus hrál
a dudal, dudal bez únavy,
aby ho Kerber nesežral,
pekelný netvor čtverohlavý.
A Narcis, krasavec ten pravý,
miloval pořád víc a víc,
až vrh se z toho v potok dravý.
Šťasten, kdo s tímhle nemá nic!

Či příkladně Sardanapal!
Ten začal příst: on, rytíř rvavý,
tak si tu lásku k srdci bral,
až na sebe bral ženské hávy.
Či David král, ten prorok lkavý:
zhléd v lázni pěknou zadní líc
a nechal žalmů, jak byl žhavý.
Šťasten, kdo s tímhle nemá nic!

Syn Amon, ten to taky znal:
jak jed by koláčky, se staví,
to jenom, aby s Thamar spal,
svou sestřičkou, chlap dolézavý.
A Herodes, jejž tanec baví,
za rej a píseň dal si říc:
sťal Křtitele, jak Písmo praví.
Šťasten, kdo s tímhle nemá nic!

A čímpak já se chudák stal?
Jsem z toho celý zmalovaný
a byl jsem nahý, nač bych lhal?
Kým vzkazy lásky té mi dány?
Káčou mi byly posílány
a Noel slíz jich polovic.
Ej, svatba! Pro Kristovy rány!
Šťasten, kdo s tímhle nemá nic!

Tak tedy aby zanechal
těch žaček žáček nenechavý?
A to zas ne! To radš by stál,
kde na hranici kouř je čpavý;
jsou sladší sirupové šťávy!
A přece volám z plných plic:
Ať neřád blond je nebo tmavý —
šťasten, kdo s tímhle nemá nic!