Duch Německa/Norec

Duch Německa Friedrich Schiller
Píseň o zvonu	Norec	Hrabě z Habsburku

Údaje o textu
Titulek:	Norec
Autor:	Friedrich Schiller
Původní titulek:	Der Taucher
Zdroj:	Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 23-29. Dostupné online.
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Dostál-Lutinov
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Básně lyrické/Potápěč

Norec.

Bedřich Schiller r. 1797.

 Kdo odváží se, rytíř či knap,
 se ponořit v tento jícen?
 Tu zlatý pohár metám v ten slap,
 hle, zmizel už, v černá ústa chycen.
 Kdo dá mi ten pohár opět spatřit,
 ať nechá jej sobě, má jemu patřit.

Král dí to a metá se srázu,
jenž do hlubin moře se řítí
a strmí nad vlny ve zkázu,
tu číši v divoké Charybdy vytí.
Kdo jest ten odvážný, ptám se znova,
by vylovil pohár, jejž hlubina chová?

 A rytíři, knapi kolkolem
 to slyší a mlčky stojí,
 zří k moři, jež divoce bije v zem,
 a získat pohár každý se bojí.
 A král zas: Potřetí už se táži!
 Což nikdo se dolů neodváží?

Leč ticho je opět; nehlesá tvor.
A panoš, mírný a přece smělý,
tu opouští knapů váhavý sbor,
plášť odhodil, odpíná opasek skvělý,
a všichni muži i dámy kol trůnu
patří s úžasem k čackému junu.

 A jak tu vystoupit na skalní sráz
 a do jícnu zraky ztrácí,
 tu Charybda vody, jež pohltla v ráz,
 teď s ohlušným jekotem vrací,
 a s rachotem, jako vzdálených hromů,
 vrou vody zpěněné z tmavého lomu.

A válí to, víří a hučí a vře,
jak voda když s ohněm se sbíhá,
tříšť par jak vodomet k nebi se stře,
a bez konce příval se přívalem stíhá
a nechce se vyprázdnit, hora jde k hoře.
jak chtělo by moře zas porodit moře.

 Leč konečně uléhá běsnící moc
 a černá se rozesmekla
 z pěn bílých roklina, zející v noc,
 tak bezedná, jak prostory pekla,
 a vidět, jak příboje vlnobití
 se strženo do vírné prohlubně řítí.

Teď nakvap, než příval se navrátí,
se mládenec poroučí Pánu,
tu výkřik děsu vše zachvátí —
a už jej odplavil vír v svém chřtánu,
a tajemně zavřel se jícen dravce
nad junákem smělým, už nevidět plavce.

 A ticho nastalo nad tůní vln,
 jen v hlubinách hukot, jak hlahol rohem,
 vzdech ode rtů ke rtům hrůzy pln:

Ó vznešený june! Buď s Bohem! S Bohem!
A dutě a dutěji propast štěká
a v úzkostném trnutí všechno čeká.

 A kdybys tam vmet’ samu korunu
 a řekl: Kdo korunu mně zas vrátí,
 nech nosí ji, sedí na trůnu —
 já nechtěl bych odměny ždáti.
 Co skučící hlubina dole tam skrývá,
 to nepoví žádná dušička živá.

Už mnohý koráb, vírem zachvácen,
tam do hlubin sjel jako střela,
a jenom stožáru troska v den
se z hrobu vypotácela.
A blíže a blíže, jak vicher když skučí,
je slyšet, jak blíže vodstvo hučí.

 Už se to válí a víří a syčí a vře,
 jak když se voda do ohně sbíhá,
 až k nebesům vodotrysk páry se stře
 a vlna za vlnou bez konce stíhá
 a jako s dálným hučením hromů
 se hlomozně valí to ze tmavých lomů.

A hle, tu z lůna ponurých vod
se zdvihá cos, jak labuť bílá,
a rámě a zářivá šíj dělí brod
a ku břehům vesluje nezdolná síla,
toť on, a levicí vysoko vzpjatou
radostně mává číší tou zlatou!

 A vydechl zdlouha a z hlubokých plic
 a nebeské světlo zdravil —
 a panstvo si sděluje jásajíc:
 On živ! On zdráv! On se úkladů zbavil!
 Hle, z vířivé hlubiny, ze hrobu hluši
 hoch udatný zachránil živou duši!

On přichází. S plesem dav hrne se blíž.
Jun k nohám králi se vine
a kleče mu podává zlatou číš.
Král spanilé dceři své kyne.
Ta v pohár nalévá jiskrna vína,
a jinoch ku králi započíná:

 Buď dlouho živ, králi! Nech těší se,
 kdo dýchati může v růžové záři!
 Tam dole tvor příšerně zděsí se —
 ó, ztracen je člověk, jenž s božstvem se sváří!
 To nežádej nikdy spatřiti mocí,
 co v milosti zastřelo hrůzou a nocí!

Já stržen byl dolů jak blesk;
tu proti mně ze sluje skalní
zdroj divoký hnal se, hrom a třesk,
dva proudové chytly mě valní,
a jako čamrdka, jež závratně lítá,
jsem bezmocnou hříčkou, jíž voda zmítá.

 Tu ukázal Bůh, jejž volal jsem,
 v té nejvyšší nouzi, jež drtí,

 mně skalní tes, čnící nad bezdnem,
 ten lapím — a unikám smrti.
 Tu pohár též visel, v korály chycen,
 sic byl by zapadl v bezedný jícen.

Neb jako horstvo pod plavcem
hloub nachová ještě se tměla;
byť sluchu vše spalo tu věčným snem,
zrak s děsem zřel propast, jež zela:
v ní salamandři, draci a mloci
se svíjejí hrůzně jak v pekla noci.

 Tu hemží se černá, strašlivá změť,
 a sbaleni v chumáče hnusné
 roch ostnatý, hňup, vedle útesní sleď
 a kladiváč netvor, tich, jak když usne,
 a ceně své zuby z hlubin se noří
 v ráz úžasný žralok, ta hyena moří.

Tu visel jsem, hrůzy té povědom,
tak pomoci lidské vzdálen,
sám živý v přízraků shoně tom,
sám ve strašné samotě válen;
tak hluboko pod zvukem lidské řeči,
sám v pustině nestvůr a v nebezpečí.

 Co zděšen to myslím, netvorů shluk
 stem údů ke mně se sbíral,
 chtěl chňapnout po mně — v tom vrcholu muk
 se pouštím korálu, který jsem svíral.

 a vír mě hned uchopil s divokou vřavou —
 to k štěstí mému — nes vzhůru mě hlavou.

Král nad tím byl skoro údivem jat —
a praví: Ten pohár si ponech
a ještě ten prsten tobě chci dát.
hrá v nejdražších démantů tonech.
Tvůj budiž, pakli mi vyložíš skoře,
cos viděl v nejhlubších hlubinách moře!

 Tu hbitě se poháru chápe král
 a do vírných metá jej toků:
 Když dokážeš, pohár by zase tu plál,
 ty prvním rytířem budeš mi k boku
 a obejmeš dnes ještě za svou paní
 tu, která se přimlouvá o smilování.

A jak už měkké je srdéčko dcer,
rtem lichotným princezna oupí:
Už ukrutných, otče, zanechte her!
On přestál, co žádný vám nepodstoupí!
A touha-li nezkrotná srdce vám sápá,
nech páni rytíři zahanbí knapa!

Tu jinocha uchvátil nebeský sen,
blesk z očí mu počíná křesat,
zří sličnou postať se zardíti jen
a vidí ji blednout a klesat.
On musí vzácnou cenu tu míti —
a vrhá se dolů — ať žít nebo mříti.

Slyš, příboj přichází, odchází,
jak hřímavý hukot z dáli,
zrak milostný sklání se přes hrázi —
a voda se za vodou válí
a hučí nahoru, hučí dolů —
leč juna už žádná nenese spolu.