Drobné povídky dějepisné/Dobrodinec lidstva

Drobné povídky dějepisné Josef Flekáček
Resslův parní šroub	Dobrodinec lidstva

Údaje o textu
Titulek:	Dobrodinec lidstva
Autor:	Josef Flekáček
Zdroj:	FLEKÁČEK, Josef. Drobné povídky dějepisné. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 107–110. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Charles-Michel de l'Épée

Stavitel Epée v Paříži schválil úmysl svého syna, když tento, dokončiv školy latinské, oznámil otci zcela upřímně, že ničím jiným nechce býti, než knězem.

A vskutku vstoupil mladý Karel do semináře a stal se duchovním. — Bůh měl s mladým dělníkem na vinici své dalekosáhlý záměr.

V téže ulici, kde bydlel mladý kněz Karel Epée, žila chudá vdova se svýma dvěma dceruškami, jež ubohé byly hluchoněmé. Hluboký žal uchvátil srdce šlechetného duchovního, když viděl takové neštěstí a zřel lítosť matčinu, jež bez slz nemohla na dítky své se podívati.

I přemýšlel nadšený kněz, kterak by slova evangelia „rozvázán jest jazyk němých“ mohl ve skutek uvésti, a vyučováním navrátiti dívkám ubohým dar jazyka. Prostudoval chvatně a důkladně veškerá díla, jež mnozí učenci lidomilové před ním byli napsali o vyučování hluchoněmých, a jal se vyučovati v prázdné chvíli dívky s takovou pílí, nadšením a úsilím, až Bůh požehnal jeho snaze a rozvázán jest jazyk němých dívek alespoň tak, že rozumějíce mluvenému, myšlénky své řečí i posuňky dobře vyjádřiti dovedly.

Představme si radosť matčinu! Srdce její vzplálo neskonalým vděkem k lidomilnému knězi, a neméně i radoval se on: a již v duši jeho zrodil se veliký úmysl, zaříditi rozsáhlý ústav hluchoněmých.

Nadšen šťastným výsledkem prvních svých žaček, založil na vlastni útraty veliký ústav, kdež s překvapujícím a požehnaným zdarem četné hluchoněmé vyučoval.

Celá Francie, celá Evropa mluvila o výtečném Karlu Epéeovi, každý žasl nad tím, že zdánlivá tato nemožnosť, naučiti mluviti a vzdělati hluchoněmé jako jiné, stala se možností.

Tací nešťastníci obyčejně od maličkosti vydáni byli v šanc surovosti lidské a různým ústrkům; ba nakládalo se s nimi i namnoze jako se zvířaty nerozumnými. Kněz Epée vrátil jim řeč, vzdělal je, vrátil jim důstojnosť lidskou a dokázal, že i oni stvořeni jsou k obrazu božímu.

Když císař Josef II. navštívil Paříž, hned v prvních dnech svého pobytu odebral se do ústavu hluchoněmých, obcoval vyučování, prohledl si ústav a vřelými slovy vyslovil Epéeovi své uznání a podivení. Potom jej prosil, aby mu dovolil k němu poslati nadaného muže, jenž by se vycvičil v ústavu jeho, a pak v říších rakouské a německé podobné ústavy zařizoval a řídil.

Později i císařovna ruská po velevyslanci svém vzkázala Epéeovi své uznání, nabízejíc mu značný dar.

„Řekněte své císařovně,“ odpověděl velkodušný kněz, „že žádných peněz nepřijmu, ale jestliže věnovala pozornost snahám mým, pak jest mé jediné přání, aby mi poslala ze své říše hluchoněmého od narození do mého ústavu.“

Karel Epée napsal mnoho učených spisů a návodů, pojednávajících o vyučování hluchoněmých, a veškeré evropské i cizí ústavy zřízeny jsou dle jeho způsobu, a též se v nich dle jeho návodů s velikým zdarem vyučuje.

Právem můžeme tedy nazvati kněze toho dobrodincem lidstva v nejušlechtilejším smyslu.

Epée zemřel v Paříži, doživ se věku 78 let, r. 1790.