Děje království českého/§. 58.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 57.	§. 58. Sněm Čáslavský. Křížové tažení k Žatci. Druhá výprava krále Sigmunda do Čech	§. 59.

Údaje o textu
Titulek:	§. 58.
Podtitulek:	Sněm Čáslavský. Křížové tažení k Žatci. Druhá výprava krále Sigmunda do Čech
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 208–213. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Když takto strana obránců národu vítězila v Čechách nad stranou královskou, byl král Sigmund zabaven věcmi království svého uherského, a zvláště obranou proti Turkům; pročež nemohl tak brzy zase nastoupiti na žádné nové předsevzetí k vydobytí sobě panství českého. Toliko knížata němečtí, povzbuzováni jsouce papežem, radili se opět, jak by kacířství v Čechách měl učiněn býti konec. Na sněmě říšském v Normberce v měsíci Dubnu 1421 slíbili sobě vespolek usilovati o to spojenými silami, a usnesli se o nálezy k zamezení kacířství a neposlušenství k církvi v zemích svých vlastních. Již pak o čtyry neděle později drželi druhý sněm za nepřítomnosti krále Sigmunda ve Wesalii na Rýně, kdež uzavřeli podruhé táhnouti do Čech pod znamením kříže o sv. Bartoloměji čili ku konci měsíce Srpna toho roku. Do té doby doufal i Sigmund zase býti pohotově, i slíbil zároveň vtrhnouti do Čech s druhé strany.

V pomoc německou doufajíce, sebrali již tehdáž knížata a jiní stavové slezští vojsko asi 20.000 mužů, a vtrhli přes hranice do Čech, kdež nejprv na hoře Ostaši u Police, potom v okolí Oupice u Trutnova vykonali ohavné ukrutnosti nad lidem větším dílem bezbraným.

Čechové zatím i se stavy moravskými drželi umluvený valný sněm v Čáslavi, který měl zemi bouřemi a válkami otřesené zjednati zase řád a pokoj. Jednosvorně usnesli se státi o čtyry artikule Pražské (7. Června); Čechové pak bez Moravanů toliko uzavřeli rovněž, nemíti již Sigmunda za krále; a pokud by nového krále nebylo v zemi, zvolili dvadcet osob za prozatímné vládaře zemské, z panstva zejména Oldřicha z Rosenberka, Čeňka Wartenberského, Hynka Krušinu, z Pražanů čtyry přednější měšťany, z bratrstva Táborského Žižku. K zavedení určitého řádu ve věcech církevních měl arcibiskup Konrad svolati sbor čili synodu celého duchovenstva v Praze. Za příčinou nájezdů slezských uložil sněm kraji Hradeckému hotovost u Náchoda; kteráž se rychle sešla, a předsevzala obležení německého města Broumova, ve kterém toho času sídlil opat Břevnovský, spolčený se Slezáky. Ale když knížata slezští hned podávali se k míru, zanecháno tohoto obležení, a vojsko hlavně spůsobením Čeňka z Wartenberka a jiných pánů v tom účastných rozešlo se, ač s nelibostí jiných.

Dle usnešení sněmu Čáslavského arcibiskup Konrad položil synodu kněžskou k začátku měsíce Července toho roku. Ale prvé než ten čas přišel, spůsobil již mnich Jan Želivský v Praze těžkosti ve provedení řádu stálého jak ve věcech duchovních tak i světských bouřením obce Pražské. Zalíbením se obecnému lidu ve městě smělými řečmi svými byl již došel takové moci, že se Praha řídila skoro ve všem jeho slovem přese všecky odpory vážnějšího sousedstva. Návodem jeho shlukla se obec dne 30. Června proti konšelům Starého i Nového města, a zvolila na jich místo nejprvé čtyry heitmany, potom 30 konšelů nových pro obě města, tak aby spojena byla v jedno, nepočítajíc přitom Malé strany, která zůstávala toho času vždy ještě opuštěným spáleništěm. Tak mohl mnich Jan snadněji obci obou měst ukládati svou vůli za zákon. Přitom dal sebe a pro jméno vedlé sebe také Jakoubka Stříbrského jmenovati správci kněžstva Pražského, ve kterémžto oprávnění nápomocen byl šíření novot Táborských ano i Pikartských ve městě proti mysli mistrů Pražských. V takových okolnostech sešla se synoda, ale bez přítomnosti arcibiskupa, kterýž obávaje se nejspíš nelibostí v Praze, poručil řízení jí na svém místě dvěma mistrům Pražským, Janovi Příbramovi a Prokopovi z Plzně. Ti z opatrnosti přijali k sobě také kněze Jana Želivského a Jakoubka ze Stříbra, aby jim onen nečinil těžkostí. Synoda usnesla se velkou většinou o řády kostelní ve smyslu mistrů učení Pražského, ustanovila pravidla kázně v duchovenstvu, a jmenovala čtyry ony ředitele své správci kněžstva, kteříž měli co rádci arcibiskupovi bdíti o zachovávání těchto nálezů. Tu však kněžstvo Táborské ponejprv zřejmě odepřelo spravovati se vůlí většiny, a zůstalo při svém zvláštním učení a zvláštních řádech služby boží. Již zajisté v měsíci Září předešlého roku (1420) byli sobě zvolili biskupa ze svého prostředka, Mikuláše z Pelhřimova, který nemaje moci od vyšších čili posloupnosti apoštolské, jal se udělovati žákům jejich svěcení na kněžství.

Hned po skončení tohoto shromáždění vytáhli Pražané vojensky do Litoměřicka, kdež strana pod obojí trpěla dotud mnoho nesnází od Sigmunda Děčínského z Wartenberka, Mikuláše z Lobkovic a jiných pánů katolických, nad to i od markrabí míšenského Fridricha příjmím Bojovného, který jim pomáhal. Pražané, opanovavše a dílem vypálivše kláštery v Doksanech, v Teplici, v Oseku, dobyli měst Duchcova a Bíliny, i oblehli pevný hrad královský nad Mostem. Tu když ve přílišné hrdosti nezachovávali přísné kázně mezi sebou, přitáhl markrabí míšenský s katolickými pány hradu na pomoc, a porazil je, tak že se škodou velikou musili se dáti na útěk. Jiná zlá nehoda potkala obránce svátosti pod obojí nedávno předtím, když Žižka, dobývaje podruhé již hradu Rabí u Horaždějovic, výstřelem přišel o druhé oko své. Slavný vojevůdce, nyní docela slepý, nepřestal nicméně veleti vojskům českým. Meškaje v Praze za příčinou hojení své rány, postavil se v čelo novým vojenským silám, které Pražané po porážce Bílinské spěšně opět vypravili do pole. Míšňané však odtáhli hned ze země, jak Žižka s výpravou tou se přiblížil teprve k Lounům.

Když zatím přicházel čas sv. Bartoloměje, začalo se nové vojsko křížové z Němec sbírati blíž pomezí českého u Cheba. Protož správcové království českého zvolení v Čáslavi položili sněm ve Brodě českém k uradění se náležitému o potřeby země. I jim však kladl překážky kněz Jan ze Želiva, zrazuje Pražanům, aby ke sněmu tomu nechodili, poněvadž by páni nesmýšleli upřímně o dobré zemské. Teprv po mnohých domluvách učinili to Pražané předce, ač tak, že sněm dle jejich přání držán na Hoře Kutné. Tam stalo se usnešení, aby se hotovost zemská proti novému útoku nepřátel sešla u Brodu českého, též aby Vitold, veliké kníže litevské, bratranec krále Vladislava polského, přijat byl za krále. Neb král polský sám zdráhal se království českého přijmouti, zdržován jsa z toho duchovenstvem, jakkoli ve šlechtě polské byla četná strana přáním Čechů v tom ohledu příznivá. Nové slavné poselství české vypraveno tudy hned potom do Litvy; které však na cestě ve Slezsku zajato jest a vydáno v moc krále Sigmunda.

Prvé než sněm Brodský se skončil, překročilo již křížové vojsko německé hranice království u Cheba v počtu asi 200.000 mužů. Pět kurfirstů, zejména arcibiskupové Kolínský, Mohučský a Trierský, falckrabí Rýnský a markrabí Brandenburský s velkým počtem jiných knížat byli vůdci jeho. Na cestě konajíce veliké záhuby pálením vsí a zabíjením lidí bezbraných, zaměřili nejprvé k Žatci, a oblehli toto město, chtíce dále pokročiti, ažby také král Sigmund se své strany vtrhnul do země. Ale měšťané Žatečtí a lid z okolí k nim sběhlý bránili se s velkým udatenstvím. Tu když po čtrnácti dnech nebylo ještě zprávy o králi, žeby táhl, a naproti tomu vojsko české, strojilo se na pochod od Slaného; knížata bojíce se podstoupiti jeho, dali se na zpátečně tažení, a rozpustili vojsko své s hanbou nemalou.

Král Sigmund opozdil se s přípravami svými k válce, mezi kterýmiž přebývaje v hořejších Uhřích, mnoho také vynasnažoval se jednáním s Vladislavem králem polským, aby jej docela odvrátil od Čechů a naklonil ke své straně. Teprv když Němci již byli odtáhli z Čech, vydal se na cestu do Moravy s vojskem velikým, sebraným ze všech zemí koruny uherské a sesíleným značně od nastávajícího zetě jeho Albrechta V. vévody rakouského, kterému král zastavil za to některá města na Moravě, jakož i Budějovice v Čechách. Všeho vojska počítalo se 92.000 branných. Nejvyšším heitmanem jeho byl zkušený vlaský vojevůdce Pipa z Ozory, Florenčan, jejž byl král Sigmund najal do své služby. Morava téměř celá podlehla prvnímu útoku. Páni a rytíři, voláni od krále ke sněmu do Brna, dostavili se, a kteří se znali ku přijímání pod obojí, ze strachu před vojskem uherským, jímž byli obklopeni, všichni odpřisáhli se tudíž kalicha, vyjma dva, pana Haška Ostrovského z Waldšteina a Vácslava syna Petrova z Kravař. Ti musili opustiti zemi na ten čas, i obrátili se do Čech.

V Čechách samých prodlévalo se s náležitými přípravami k obraně dosti dlouho pro domácí nebezpečenství i také rozbroje mezi přijímajícími pod obojí. K zastrašení snah tak zvaných pikartských v Praze byl Žižka již za svého hojení tamějšího spůsobil, že kněz Martin Loquis, zajatý před některým časem pro pohoršení z bludného učení svého, upálen jest v Roudnici. Po odtažení Němců od Žatce navrátil se Žižka do Tábora, a odtamtud vypravil heitmana svého Bořka Klatovského proti bludařům prvé rozplašeným, kteří se znovu sebrali na ostrově jakémsi v řece Nežárce blíž Veselí vedením jakéhosi sedláka Mikuláše, od něhož nazýváni jsou Mikulášenci, později pak také Adamníci, protože nazí chodili. Bořek, udeřiv na peleš tuto, kdež oni za dne provozovali ohavné tance a oplzlosti, v noci pak páchali loupeže a vraždy v okolí, padl sám v boji zuřivém; ale zmatenci ti jsou zahlazeni, a 40 zajatých, když se bludu svého odříci nechtěli, upáleno (21. Října). Potom Žižka sebral pole proti Plzňanům, kteří proti smlouvě s nimi zavřené, spojivše se s mocnými pány katolickými v okolí, jali se útoků na přijímající pod obojí ve svém sousedstvu. Žižka odehnal je od hradu Krasikova, jejž byli oblehli. Tu se postavil proti němu Jindřich z Plavna s mocí vojenskou, jíž v otevřeném poli odolati nemohl; pročež obtočiv se vozy svými, dal se v couvání, zaujal pevné postavení na hoře Vladoři u Žlutic, a tři dni odpírav nepřátelům, až odstoupili, obrátil se na ten čas do Žatce.

Mezitím, když byla nejpilnější potřeba sebrání vojenských sil celé země proti útoku hrozícímu z Moravy od krále Sigmunda, začal kněz Jan Želivský opět bouřiti obec Pražskou, aby se nespravovala žádnou vrchní mocí ve společných záležitostech zemských, předstíraje neupřímnost panstva strany pod obojí. Z návodu jeho shlukla se lehčí část lidu, a vynutila zvolení zemana Jana Hvězdy čili Bzdinky z Vícemilic za plnomocného heitmana k vykonávání nejvyšší moci ve městě spolu s konšely, kterých část zároveň složena s úřadu a nahražena několika oddanějšími stoupenci kněze Jana. Obnovená tato radda dopustila se hned druhého dne potom skutku ohavného zajetím a stětím znamenitého pána českého Jana Sádla z Kostelce, který chtěje se před celou obcí vyvésti z utrhačných pomluv Jana Želivského, za tou příčinou byl přijel do Prahy. Poté vypravili Pražané vojenskou moc svou do pole ke Kutnéhoře a Čáslavi; kněz Jan pak pomocí nových konšelů a chátry lidu jal se zatím znovu podrývati řád věcí náboženských stanovený synodou kněžstva celé země a uvolňovati průchod novotám Táborským a Pikartským ve městě. Obecný lid, shluknuv se opět, prohlásil jeho za jediného správce duchovenstva; k čemuž on s líčenou pokorou vzal sobě dle své libosti za pomocníky mistry Jakoubka, Jana Kardinala a Petra Engliše, z kterých posledně jmenovaný nejvíce klonil se k mínění Táborů. Již začalo se jednati také o převrácení posavadního zřízení učení Pražského, aby tudy odňata byla mistrům nejvyšší vážnost ve věcech víry při straně pod obojí.

Hanebné zavraždění Jana Sádla a bezuzdné chování obce Pražské spůsobilo veliké rozhořčení v panstvu, tak že nyní mnozí opustili zase stranu národní. Pan Oldřich z Rosenberka, pan Čeněk z Wartenberka odebrali se před jinými ku králi Sigmundovi do Jihlavy, odkud se již strojil vtrhnouti do Čech, a vzali s ním umluvy. Tu se brzy ukázala nedostatečnost Pražanů, aby sami útoku Sigmundovu odolali; vojsko jejich opustilo pole u Čáslavě, a vrátilo se domů; konšelé musili pilně žádati Žižky a Táborů jakož i pánů, kteří setrvali, aby se k nim připojili s mocí svou.

K žádosti té Žižka ihned ze Žatce přijel do Prahy, a zřídiv vše, čeho bylo potřebí, dne 8. Prosince vytáhl k Hoře, a opevnil dle možnosti také Čáslav. Asi o deset dní později přešel konečně Sigmund přes hranice české, a rychle přiblížil se též k Hoře Kutné. Žižka, opatřiv město, pokud se vidělo býti zapotřebí, a vytáhnuv s hlavním vojskem ven do pole, byl hned obstoupen velkým vojskem královým, tak že po dva dni bránil se toliko ve vozovém ležení svém na hoře Kaňku. Mezitím Hora vzdala se králi Sigmundovi zradou některých měšťanů, při čemž spůsobeno velké krveprolití na obyvatelích znajících se ke straně národní. Konečně probil se Žižka ze sklíčení vojskem královým času nočního, i odtáhl ku Kolínu (22. Prosince). Tam sebral spěšně pomoci, které mu přibyly nejen z blízkého okolí, nýbrž i z krajin až od Jičína a Turnova, co zatím král Sigmund odpočíval na Hoře přes svátky vánoční ve vší bezpečnosti, jakoby již vítězství jeho bylo jisté. Tu prvé nadání vrátil se Žižka, a prvním přepadením vojska uherského u vsi Nebovid takové spůsobil přestrašení, že král Sigmund, zapáliv Horu, a vzav s sebou obyvatele katolické, kteří se báli ve městě zůstati, ve zmatku dal se na zpátečně tažení ke hranicům moravským. Žižka hbitě jej stihal, porazil vojsko jeho na útěk nejprvé u Haber, kdež Pipa chtěl se jemu postaviti, potom opět u Brodu německého, kdež krom jiné ztráty na lidech a na věcech několik set těžkých jezdců Sigmundových probořilo se pod led na řece Sázavě (1422 8. Ledna). Dvanáct tisíc mužů ztratil Sigmund v těchto bojích. Vítězství pak Čechův dovršilo se dobytím Brodu, kteréž město tak jest zpustošeno, že po sedm let zůstalo bez obyvatelů. Výměnou zajatých obdrželi Čechové nyní propuštění svých poslů vypravených do Litvy z moci Sigmundovy.