Cvrček

Cvrčku osamělý
zrovna jak já jsem,
z hloubi země bdělý
hlas tvůj zazniž sem!
Krbu ve plameni
abys zazpíval,
duše však tu není,
duše krbu, žal!

          Cvrčku osamělý,
          z hloubi země bdělý
          cvrčku, ty se vzbuď,
          se mnou buď!

Malý když jsem líhal
v plénkách zavitý,
kužel kdy se míhal
v ruce Markyty,
v zimních vichrů žalmy
když se dům náš třás’,
tvůj spát pomahal mi
jednotvárný hlas.

          Cvrčku osamělý,
          z hloubi země bdělý
          cvrčku, ty se vzbuď,
          se mnou buď!

Roků počet splýval
a můj život v nich,
v krbu ty jsi zpíval,
posud neutich’.
Bouř zní venku hlučná,
poslouchám ti v snech,
vzpomínko ty zvučná
starých domů všech.

          Cvrčku osamělý,
          z hloubi země bdělý
          cvrčku, ty se vzbuď,
          se mnou buď!

Cize však a plaše
zní mi tvůj zpěv dnes,
znáš snad slzy naše,
kalí ti tvůj ples?
Pro sestru a matku
pro babičku štkáš?
Sám bdím v hořkém zmatku,
krbu svého stráž.

          Cvrčku osamělý,
          z hloubi země bdělý
          cvrčku, ty se vzbuď,
          se mnou buď!

Krb ten plápolavý
a tvůj ostrý křik,
rodiny hlas smavý
zas mi budí v mžik;
duše letí zpátky,
zrak se mhouří zpit,
slyším hlahol sladký
druhů s nebe znít,

          Cvrčku osamělý,
          z hloubi země bdělý
          cvrčku, ty se vzbuď,
          se mnou buď!

Díš mi mnohou báji,
až vzplá v srdci zář,
růžím, kterou v háji
pták dí, samotář,
ať jim v sladkém tluku
zpívá přeletem,
bez křídel ty zvuku,
buď mým slavíkem!

          Cvrčku osamělý,
          z hloubi země bdělý
          cvrčku, ty se vzbuď,
          se mnou buď!