Cid a hrom

Když v generalif vstoupil rek proslavený Cid,
šel přímo za svým cílem, jen jeho meč se kmit
a děsný kalif Ogrul, jenž nenáviděn všemi,
se skácel mrtvý na zem. S černými zornicemi,
a s pěstí z bronzu, srdcem, v němž jarý oheň plál,
a s duší ctnou Cid čacký kalifa v hlavu ťal,
z paláce vyšel potom se zadumaným čelem;
tu před tím vrahem, který byl rovněž spasitelem,
jak před zázrakem každý se chvěl a odstupoval.
Tu objevil se Mehmet, kmet, který redigoval
záhadné komentáře svatého Alkoranu
a v noci který zvedal zrak po Aldebaranu,
jak zvyk pozdravil Cida a pravil v mžiku tom
„Kdos tebe potkal, Cide?“
                                    Cid pravil: „Ano, hrom!“

— Já vím to, já jej viděl, dí doktor na to v spěchu,
já mluvil s ním, když vstoup’ jsem na minaretu střechu
ku modlitbě, tu skloněn hrom do ucha mi pravil:
Bol lidu probudil mne, bych tyrana jej zbavil,
na zlého vladaře jsem s nebe stoupit chtěl.
V tom vidím, že jde Cid sem a tak jsem odešel.