Balada-protest

V útulnou komnatu já dírkou hleděl,
kde hoří krb a čaloun stěnu kryje;
v lenošce tlustý kanovník si seděl,
po boku ležela mu Sidonie,
pěstěná dáma sněhobílé šíje.
Jsou samý smích a žert a hodokvas
a líbají se v noční, denní čas,
když přitulí se k sobě, vysvlečeni.
Jen jedním chmura rozptýlí se as,
žít v komfortu: ach, nad to v světě není!

Franc Gontier se svou Helou kdyby věděl,
jak slaďounce se v pohodlíčku žije,
tak by asi nadšenec ten neděl,
že spása jediná jen v cibuli je
a v podmáslí, jež k česneku se pije.
Pod růží ležet je jim krásou krás?
Kde lože s lenoškou je — ptám se vás —,
zda v ceně nestoupne to poležení?
To přec jen něco jiného je zas!
Žít v komfortu, ach, nad to v světě není!

Jim chléb je stravou všedních dnů i neděl,
jen vodu do sebe ten párek lije.
No, já bych ani den tam nevyseděl:
mně všichni ptáčci, odsud do Sýrie,
nic nedí o vnadách své poezie!
Ať Gontierovic pijí vzduch a jas;
z přírody sajte úžas nad úžas,
pod šípkem líbejte se do umdlení!
Nechať je zdrávo pěstit štěp a klas —
žít v komfortu, ach, nad to v světě není!

Kdo tedy že má pravdu? Suďte nás!
Co mne se týká, říkám bez mučení,
už v dětství slyšel jsem ten moudrý hlas:
Žít v komfortu, ach, nad to v světě není!