Balada-epitaf

Kdož, lidé bratří, přežili jste nás,
nebuďte na nás krutí v srdcích svých:
tím spíše Tvůrce milost vám dá zas,
čím hloub vás nešťastníků dojme hřích.
Zde zříte pět či šest nás visících:
to tělo, jež jsme zvyklí byli pásti,
tlí sežráno; nás vizte se tu třásti —
nás: kosti, jež se v prach a popel mění.
Nechť nikdo nesměje se naší strasti,
však Boha proste, ať k nám tvrdý není!

Nemějte ve zlé, bratry zvem-li vás,
třeba nás ortel podle práva stih;
a přimluvte se (zlomili nám vaz,
a víte přec, že vedle rozumných
jsou lidé, z nichž se dere smích a pych),
aby Syn Panny nebyl bez účasti:
kéž dá nám pít své milosti a slasti,
odvrátě od nás věčné zatracení!
Zlo nemůže nás, nebožtíky, másti,
však Boha proste, ať k nám tvrdý není!

Déšť pere nás a bílí drahný čas;
pak, černí, schnem, jak úpal na nás dých.
Dík vranám, strakám bez vousů jsme, řas
a bez očí — jen díry místo nich —
a klátíme se každý jako vích,
teď sem, teď tam, jak vítr do nás mastí
a třepe námi, až to kostrou chrastí.
Jsme rozklováni. Jsme jak prostříleni.
Střezte se stopou naší bandy krásti,
však Boha proste, ať k nám tvrdý není!

Slyš, pane Kriste, v nebeské své vlasti:
Kéž nestrhne nás ďábel do propasti,
z těch hrůz a účtů kéž jsme vypuštěni!
Váš vtip se, lidé, nechtěj na nás pásti,
však Boha proste, ať k nám tvrdý není!