Balada-epištola

Ach, smilujte se, smilujte se přec,
vy aspoň, přátelé, jimž byl jsem druh!
Zde v díře ležím, bídný zajatec,
sem vržen Fortunou — tak velel Bůh —‚
kde hloh ni palma nekvete, jen puch.
Galáni, holky — růže na líci —‚
kejklíři po provaze křepčící,
běžci, že sotva šíp vás překoná,
pijáci chrabří, sudy dunící,
chudáka necháte tu Villona?

Vy šašci, z nichž je každý umělec
a rozradostní lidem zrak i sluch!
Však jeho posadili v ztuchlou klec,
kam nezaproudí světlo ani vzduch.
Ty hráči tam — ty šejdíři — jsi hluch?
Vy písničkáři, rondeau pějící,
kujóni, pořád něco kující,
chcete mu šodó dát, až dokoná?
Jde to s ním z kopce a vy, hýřící,
chudáka necháte tu Villona?

Přijďte si lehnout na ten kavalec,
vy kavalíři, jejichž smělý duch
ni krále nedbá — leda nakonec
že Bohu splatí desátek a dluh.
Zde úpí v brlohu, jenž plísní ztuch,
on, jemuž vzali stůl i židlici,
on, dnem i nocí hubu sušící;
katarem střev se na smrt rozstoná —
to z kůrek, ne snad samou ústřicí;
chudáka necháte tu Villona?

Vy, které volám, starci, mladíci,
na pana krále jděte s peticí
a vylovte mne jménem zákona!
Tak pojďte, honem, bando kvičící!
Jak jeden pískne, běží, vepříci.
Chudáka necháte tu Villona?