Bajky Lafonténovy/Vlk a pes

Jednoho času byli psi tak ostražitými hlídači, že se nechtělo vlkům v oblíbeném jim loupení domácího skotu nikterak dařiti. Byla to bída pro vlky, kteří tak dosti hladu zakusili a tím až na kost a kůži zhubeněli.

Takovýto vychrtlý, sesláblý vlk potkal kdysi psa krásného, silného, vykrmeného, jehožto srst tučností se leskla. Rád by se byl vlk na něj vrhl, jej zadávil a do svého brlohu zavlekl, aby si zas jednou pochutnal; avšak necítil se k tomu dosti silným a na psu bylo viděti, žeby se statečně bránil. Protož přiblížil se k němu pokorně a jal se oulisně jej chválit, jak jest tučný, že se jeho mocné postavě obdivuje.

„Záleží jenom na tobě,“ odpověděl pes, „abys byl rovněž tak vykrmený jako já. Opusť les, tím si prospěješ, neboť ty i tvoji soudruzi tam trpíte nouzi, a konečně vám tam nezbude nic jiného, než hladem zahynout; a k tomu jste ve stálém nebezpečí a nejistotě, smrt na vás číhá se všech stran. Následuj mne, a povede se ti výborně.“

„A co bych musel činit?“ ptal se vlk.

„Skoro nic,“ řekl pes; „štěkat na lidi, kteří nosí hole, a na žebráky a vyhánět je, lichotit se k domácím a lísati se k pánovi. Zato se ti dostane kostí kuřecích, holubích a jiných lahůdek.“

„Což o to, to vše by se mně líbilo,“ pravil vlk a již běží vedle psa k domovu jeho. Cestou ale spozoroval, že krk psův jest odřen. „Co to znamená?“ ptal se.

„Nic, maličkost,“ odpověděl pes; „to jest od obojku, kterým jsem připoután.“

„Připoután?“ s úžasem zvolal vlk. „Nemůžeš tedy běhat kudy ti libo?“

„Ne vždycky,“ byla odpověd. „Ale co na tom záleží?“

„Tolik, že ze všech tvých rozkoší se mi už nechce žádné a že bych za tu cenu nechtěl žádný poklad.“

To praviv odběhl vlk a posud volně lesem se toulá.