Bajky Lafonténovy/Kůň a vlk

Vlk vyběhnuv z jara ven z lesa na paseku zaradoval se velmi, když tu spatřil pásti se statného koně. Těšil se už na dobrý lov a litoval jen, že místo koně to není ovce, kterou by ihned zadávil; neboť kůň byl mu příliš silným odpůrcem, i bylo třeba lsti užiti, aby jej zmohl.

Volně blížil se vlk ke koni a započal s ním hovor. Vydával se za ranhojiče, jenž každou nemoc dovede vyléčit, a nabídl koni svou lékařskou pomoc řka: „Že tě vidím zde volně se probíhat bez pout, nasvědčuje tomu, že nejsi úplně zdráv; protož jen mi sděl, co ti schází, a já dojista za krátko tě uzdravím beze vší odměny, z pouhého přátelství.“

„Mám bouli na zadním kopytě,“ řekl kůň.

„Toť nejchoulostivější ze všech částí těla, podrobena tolika rozličným nemocem,“ odvětil vlk lékař; „znám se v léčení neduhu toho a s ochotou ti posloužím.“ A již číhal jenom na příležitost, jak by silnějšího koně nejlépe ostrými zuby svými popadnouti mohl, aby jej roztrhal.

Kůň, který tušil úmysl vlkův, pozvedl zadní nohu, by vlkovi onu bouli ukázal; když pak vlk se dosti přiblížil, udeřil jej kopytem tak mocně do tlamy, že mu skoro všecky zuby vyrazil.

„Dobře tak se mně stalo,“ řekl smutně vlk, „nechť si hledí každý svého; chtěl jsem býti lékařem a nebyl jsem nikdy ničím než řezníkem.“