Bajky Lafonténovy/Dub a rákos

Mohutný dub počal jednou k rákosu, který sním sousedil, takto hovořiti: „Přítelínku, ty si můžeš věru na macechu přírodu naříkat: motýla sotva uneseš, a každé větérku zavanuti, kteréž na vodě ani vlnky nevyduje, přinutí tě skloniti témě. Viz mne, hrdé moje čelo jako skála zadrží paprsky slunce a odolá lijavci i bouři, i bleskům vzdoruje. Co tobě jest vichrem, jest mně jarním vánkem. Kdybys aspoň rostl ve stínu mých větví, netrpěl bys tolik, chránil bych tě přátelsky před bouří. Tys ale domovem právě na vrtkavém břehu bažiny, kde vítr s bleskem panují. Přisámbůh, příroda byla k tobě nespravedlivou!“

Na ta slova rákos odpověděl: „Tvá soustrast, mocný dube, mne těší a svědčí o dobrém srdci; však nestrachuj se o mne, vichr tobě mnohem nebezpečnější jest nežli mně; mě ohne sice k zemi, však nezlomí. Až posud vzdoroval jsi všem útokům sice, však nevíš, jaký konec tebe čeká.“

Sotva to rákos dořekl, náhle strašný vichr zadul a jal se buráceti s neobyčejnou zuřivostí. Pevně stojí dub, a rákos k zemi sklání hlavu třesoucí-se. Se zdvojeným úsilím opře se vichr o dub ještě jednou — a hle, ten hrdý strom, jenž hlavu nořil v oblaky, z kořene jest vyvrácen a se hřmotem řítí se k zemi.