Básně (Sládek)/Tobě

Tobě, co s tváří bledou, řetězem kol šíje
na trůnu sedíš v rumy skáceném,
laur strhaný na čele vznešeném,
na něž s pod lauru chmurný stín se lije
co dumný sen o ráji ztraceném;
Tobě, jejížto povzdech, rtové halí
v tak tklivý úsměv, že by zahynul
člověk jen hořem, kdyby nekynul
dál Tobě žít bol v oku neskonalý;
Tobě, jež celá v pohrzení, žalu
mi dražší’s tisíckráte těch, kdo v tém
si vítězný tisknouce diadém
hlavou se v nebi, nohou brodí v kalu,
mi dražší’s tisíckrát s tím zdraným šatem,
s tím řetězem, kde slzy — perly stkvoucí,
Ty železem a oni spjati zlatem —
Tobě chví z ňader píseň má se vroucí!

Ha píseň, píseň jen? — Při boží hněv!
Uštvali Tě jak laň hon psů a hochů,
vyssáli Tě, jak upír spících krev,
zhyzdili Tě, jak barbar řeckou sochu;
a stupili tě slabou, v bídu sklanou,
že sníh by zkrvavěl nad takou hanou,
a my? — nám stačí vrkající zpěv!

Jsme národ žebráků! — žel duchem víc než tělem,
svým činem na mizině, ač ne řečí.
Ten minul čas, kde sáhalo se k meči,
kde ranou v tvář mluveno s nepřítelem.

Když mrtvý kámen britským hubitelem
z bořícího se loupán Parthenonu,
kleft jako skála, zaplakal co dítě
nám, kde již všemu odzvonili k skonu,
jímž nezůstalo ani ve úkrytě
nezhanbené ni upomínky jedné;
u nás, kde člověk ani neusedne
na místě slzou, krví nezvlaženém,
kde kamen ne, kde šlapou srdce živá:
nám ani slzy — nám dost slova bývá,
a žár co zbudí v robu otupělém,
v nás zbabělství se zdusí pod popelem!

Jsme národ žebráků — já také žebrák jsem
a to, co jiní, k nohoum též ti kladu:
vínek to ze slov, rýmem spjatých v řadu,
jen jiní snad co ne: horoucí slzu v něm.
Odvrhni slova má, jen pozvol, matko, prosím,
bych zlíbat směl tvé ztlelé řízy lem.
Jsem žebrák, čin nedospěl v srdci mém,
jen slzou, dovol, ať tvé rány zrosím —
odvrhni slova — jen tu slzu vem.