Básně (Sládek)/Osud

Již skor tvá myrta v rozkvětě
a ženich má tě rád,
pojď, vpletu ti ji do vlasů,
již čas se, dcerko, vdát.

Matičko, matko, pro boha,
když už mne chcete vdát,
ten vínek dejte do vlasů
a mne s ním pochovat.

Jen utiš se, má dceruško,
je osud divný hráč
a to ví jenom pán bůh sám,
kde radost dá, kde pláč.

Co od oltáře spolu šli
dnes šestnácte již tomu let,
před nimi stojí mladý muž
a dívka jako jarní květ.

„Hle, dcerko,“ dí máť s úsměvem,
„to náš byl vínek myrtový.“
A co ten úsměv znamená,
jen otec ví — však nepoví.

Již ta má myrta v zahrádce
dozrála do času,
nuž pojďte, družky, vpleťte mi
ten vínek do vlasů.

Proč, matičko, má pláčete
v ten svatební můj den,
vždyť byl to přec v mém životě
ten nejkrásnější sen.

Já nepláču, má dceruško,
to radostí jen snad,
jen jdi a bůh tě opatruj
tam na sto tisíckrát.

A není tomu rok ni rok,
co klekli spolu k oltáři,
a přes zídku tam volá kdos:
„Hoj vstávej, starý hrobaři!

A vykopej mi jeden hrob
a jeden mému dítěti
a máš-li srdce útrpné,
nech kousek místa pro třetí!“