Básně (Sládek)/Loučení

Je pozdní noc, kol mrtvý klid,
na nebi ani hvězdy třpyt,
na nebi tma a v srdci chlad
a v srdci upomínek řad;
tu stojím sám a zdá se mi,
že vzpomínky mi kráčí z hlavy
a halíce se v roucho tmy
jak bludičky se vstříc mi staví.

Ty vzpomínky tak bolny ach,
však jedna z nich ta nejvíc tíží:
má milenka se ke mně blíží,
má milenka mi s bohem dává,
tak bolně, tiše jako v snách,
tak bledá, jak když z hrobu vstává.

Má milá černé vlasy má
a bílé čelo pod nima
a oči pod tím bílým čelem:
kdo patří tam, by umřel želem.
Má milá hořce plakala,
až srdečko jí usedalo,
až srdečko se tlouct jí bálo,
tak usedavě plakala.

Má milá hořce vzdychala,
že radost v světě tak malá
a kdyby byla jen co mák,
přec sezobá ji žalu pták,
a kdyby byla sebe větší,
přec otráví ji ruka něčí,
a kdyby byla duší naší,
přec ze světa ji s duší splaší.

„Šel ode mne jsi do ciziny
a neviděli jsme se ani,
a neřekli jsme sobě ani,
že víc jsme sobě nežli jiní.
A ani jsi mne nepolíbil
a slzu s oka nesceloval
a slovíčkem mne nezradoval,
ani, že zas se vrátíš, slíbil.

A odešel’s na moře tůně,
jež vše tak snadno pochovává
a nedali mi říct ti ani,
že hlavička má postonává
a srdečko mé k smrti stůně.
A nevšimli si toho ani,
že máme se tak tuze rádi
a musíme tak umřít mladí.“

Je pozdní noc, kol mrtvý klid
na nebi ani hvězdy třpyt,
na nebi tma a v srdci tíž,
má milá zniká, mizí již,
má milenka mi s bohem kyne
a srdce mé div nezahyne.