Alexandreis/Zlomek Vídeňský

[...]
Tako na smrt tekú slepě,
vňuž ptáci váznú na lepě.
Sto jich jednú se zdi zabiú,
a však sě vždy ke zdi hrabiú;

pobitých dvě stě povlekú,
avšak zavše pod zed tekú.
Tu bez čísla ľudí zbichu
dřieve, než města dobychu.
Ten šturm stá za dva měsiecě
nebo ješče k tomu viece.
Na každý den šturmováchu,
aže však zed podebrachu;
na sto stran sě zed oboři

a nejeden by tu v hoři.
Stá nepřietel s každé strany,
neby juž potřěba brani;
všudy hoře, všudy čščicě,
všady běžé jako mšicě
[...]
jenž by je vedl k králi svému.
Avšak svědčí Písmo o tom,
jakože to město potom

opět sě jest opravilo,
jakž, čsož tu pohanstva bylo,
to vše přišlo k svaté vieřě,
jakž juž dobřě u Bóh věřie.
Kak sě tu bě pomsta stala
i ovšem pakost nemalá,
jímž sě každý mohl vzstrašiti,
jakž by nesměl vz něho býti
pro tak protivnú příhodu

i pak toho města škodu,
avšakože město Gaza
tu hirdost na sě pokáza,
k svému králi vieru jmaje
i v své tvrdostí sě znaje,
Alexandru otpovědě.
Inhedže potekú Hřeci
všicni zajedno s svým králem.
Tu šturmovavše za málem,

krále v ruku zastřelichu,
proněž sě všicni smútichu.
I sám král sě viece smúti,
všěm sě jednú káza hnúti,
nic netbaje na své rány.
Tehdyž inhed na všě strany
potekú jako ptáci k lepu;
ače jich kde sto potepú,
však v to miesto tis'úc jdieše.

V ten čas bez města budieše,
by sě lépe nedomněli
a s králem příměřie vzeli;
zatiem sě pak potiežúce,
dachu sě královi v rucě.
On jich mysl pokornú vida,
s svými ľudmi v město vnida,
[...]
v téj zemi zde i onady.

Král Macedo když to pozna,
že v téj zemi věc tak hrozna,
nechtě sě však rozpáčiti,
káza sě všěm hotoviti,
jež chtieše s sobú pojéti,
veždy tamo chtě dojeti,
kdež pohanská modla bieše:
tu v jednom dubě sedieše
v téj zemi velmi daleko

kak tam dojeti nelehko.
Nejednoho zby člověka.
By si byla morská řěka,
asi by bylo bez diva;
ande jedno piesek vzplývá,
a to ot slunečné vzpály
tak sě onen piesek kalí,
mútě sě vňuž moře samo.
Jest ta toho obyčeje,

že když slunce z hory spěje,
tak sě jejé voda vzvaří,
jak horký úkrop tak paří;
jakž slunce v poledne vzmiení,
tak sě ta voda promění,
tak ľútě bude studena,
jakto ledu nakladena;
a když slunce k hořě vspěší,
opět sě voda rozřěší,

tu jéj horkosti přibude;
té pakli prvé nezbude,
jeliž bude ku pólnoci,
opět jéj přibude moci;
studenosti jéj přibývá,
vňužto když poledne bývá.
Tehdyž král, dav běsu obět,
musi sě vrátiti opět,
[...]

ač jest mnoho jiné zvěři,
všakže jinéj neuvěří,
veždy sě přidrží truda,
v tom nejmá ničse obluda;
na něž najpirvé pomiení,
nikak toho nepromění,
ač zvěř i daleko sběhne,
však teče, až ho dosiehne:
takéž Alexander těže,

až však nepřátel dosěže.
Dotad jézdu v cěstě děla,
aže přihna do Arběla,
v ňužto dobu sě súmrači.
Tu sě jich dosti rozpáči,
jimže koní snide mnoho,
pyčúce na krále z toho,
o něm všecko zlé šepcúce,
mnozí mdlobú sotně jdúce,

[...]